Držela jsem v ruce něco, co původně existovalo jen na stránkách psaného příběhu!
Před časem zemřela moje teta Alena, kterou jsem měla moc ráda. V posledních letech svého života bydlela sama ve vesnickém domku, kam jsme kdysi jezdívali jako děti na prázdniny. Protože sama děti neměla a už dávno ovdověla, odkázala domek mně. Byla to ale z Prahy docela dálka a my jsme navíc už chalupu na léto měli, takže jsem se po dohodě se Zdeňkem, mým manželem, rozhodla domek po tetě prodat.
Byl to opravdu krásný román
Zájemců o koupi jsme měli dost. Předtím jsme ale chtěli domek vyklidit. Přitom jsem na půdě objevila krabici se zajímavými věcmi. Ukázalo se, že v tetě byla skrytá spisovatelka, jen to nikdy nedala najevo. Našla jsem totiž několik ručně psaných sešitů, kde byl rozpracovaný román na pokračování. O tom, že to bylo písmo tety Aleny, nemohlo být pochyb. Ty sešity jsem rozhodně odmítla dát mezi věci na vyhození a odvezla jsem si je domů do Prahy. Po večerech jsem je pak začala číst. Jak jsem se do nich zahloubala, zjišťovala jsem, že teta opravdu psát uměla. Bylo mi líto, že se nepokusila svůj talent v praxi uplatnit. Trochu mi připadalo, že se při psaní toho románu inspirovala svým životem, byla tam ale i spousta fantazie. Velký romantický milostný příběh se odehrával ve vymyšleném městě Nová Praha, které tu skutečnou Prahu připomínalo jen vzdáleně. Jeho hrdinka měla exoticky znějící jméno Nattika a byla to napůl dívka, napůl zázračná víla. Dávala dohromady lidské vztahy a když na sebe byli muž a žena hodní, dostali od ní dárek: květinu, která každou hodinu měnila barvy.
Často jsem se k příběhu vracela
Přečetla jsem ty tetiny zápisky několikrát. Lákalo mě dát je číst někomu dalšímu, ale chtěla jsem ctít soukromí své příbuzné - vždyť kdyby po tom bývala toužila, určitě by se s příběhem pochlubila. A kromě toho mi připadalo, že by to v dnešní nepříliš romantické době málokdo pochopil. O Zdeňkovi jsem vůbec neuvažovala, manžel neměl pro romantiku talent, i když to byl jinak skvělý chlap. Sešity s příběhem jsem schovala, zamkla jsem si je do tajné skříňky, kam jsem měla přístup jen já, a kde se mimo jiné skrývaly i různé moje věci z dětství, jako třeba památník. Občas jsem si na příběh o Nattice s kouzelnou květinou vzpomněla a ještě dvakrát jsem si ho přečetla, když jsem byla na víkend sama doma. Pak moje myšlenky pohltily přípravy na blížící se stříbrnou svatbu, kterou jsme chtěli se Zdeňkem oslavit ve velkém stylu. Těch pětadvacet let, které jsme spolu prožili, nebylo vždy jednoduchých, ale úspěšně jsme zvládli i krize a překážky a já si za to manžela vážila.
V krabici se skrývalo překvapení
Na oslavě stříbrné svatby se sešla spousta dárků, ani jsem je nestačila všechny vybalovat. Jeden z nich mě zaujal: byla to nějaká krabička ve starobylém obalu, který se od ostatních naprosto lišil. Odložila jsem si ho stranou, ale pak jsem na něj trochu zapomněla a vrátila se k jeho rozbalení až později večer. Poté, co jsem odstranila obal a otevřela krabici, zůstala jsem v šoku. Uvnitř byla květina v průhledném obalu a vedle ní byla vizitka. Na ní bylo napsáno "Od Nattiky". Bezpečně jsem poznala tetino písmo. Málem jsem z toho omdlela, tím spíš, že květina v obalu přímo přede mnou změnila barvu z modré na červenou. Podezřívala jsem manžela, že se nějak dostal k tetiným sešitům a všechno takto zaranžoval. Vím ovšem, že by do mých věcí nikdy nelezl. Než jsem našla po několika dnech odvahu se ho zeptat, dárek záhadně zmizel. Ráda bych našla nějaké jiné než nadpřirozené řešení, ale žádné mě nenapadá. Možná ten svět, který vymyslela teta, opravdu existuje – a nebo mi dárek poslala ona z míst, kam odcházíme po smrti.
Sylvie D., (49), Louny
