Kolegyně pro ni žádaly trest smrti

Její tragédii začal dopis podstrčený STB. Obsahoval nabídku na roli v emigraci. Netušila, že je to pouhá provokace.

Herectví byla Jiřina Štěpničková vždy připravena obětovat úplně všechno. Kvůli své vášni musela už brzy odejít z domova. A o několik let později ji láska k hraní dovedla až na státní hranice. A odtud do vězení.

Herečka Jiřina Štěpničková si mohla vybírat, který ze svých talentů bude v dospělosti rozvíjet. Dcera mistra ve vozovně to skvěle uměla u tenisové sítě i s pádlem v kánoi. Jenže možná ještě více ji přitahoval svět filmového plátna a vůně starých divadelních prken.

Také vás může zajímat ...

Pseudonym si vypůjčila od maminky

K herectví si pořádně přivoněla už na měšťance. To si ale, aby tatínek nevěděl, vypůjčila maminčino rodné příjmení Papežová. Přísný otec totiž trval na tom, že jeho dcera musí ukončit své koketování s herectvím a mít slušné vzdělání. Rozhodl, že Jiřina půjde studovat obchodní akademii.

Ze školy rovnou do Národního divadla

Jenže Jiřina místo toho potají udělala úspěšně zkoušky na konzervatoř. Když to otec po roce zjistil, musela odejít z domu. S tím, že by snad neměla co do pusy, si nemusela lámat hlavu. Vždyť už jako konzervatoristka byla přijata rovnou do činohry Národního divadla. Pro pohlednou, ale hlavně talentovanou herečku se našla i spousta příležitostí na stříbrném plátně.

Nebylo jí ani třicet a už z ní byla velká hvězda.

Takhle vypadala ve filmu Jedenácté přikázání.

Mám pro tebe roli. V Německu

Cesta do pekel začala na první pohled nenápadně. To když se jí v létě 1951 dostalo do ruky psaní od režiséra Františka Čápa. Psalo se v něm, že by měl pro divácky oblíbenou herečku Jiřinu Štěpničkovou roli. Mělo to jen drobný háček. Ta šance totiž čekala na hvězdu českého filmu za kopečky, v Německu.

Na emigraci se domluvila s kamarádkou

Slavným hrdinkám prvorepublikových filmů nebyl zrovna nový režim nakloněn. A v divadle to v té době taky nebylo to pravé ořechové. A tak měla atraktivní herečka poměrně jednoduchou volbu. Emigrovali jiní, proč by nemohla ona? A navíc nebude sama. „Domluvily jsme se, že utečeme společně.

Jiřina bude hrát a já se budu starat o domácnost,“ vysvětlovala později její sousedka Růžena Daňhová.

Tyhle chlapy já přece znám…

Ani jedna z nich netušila, že se právě chytily do pečlivě připravené sítě Státní bezpečnosti. Nevěděly, jaká akce se rozjede v momentě, kdy za Jiřinou po představení v Den D přijde do šatny její kamarád Eugen Hoffman. Ten měl přes hranici přenést tehdy čtyřletého hereččina synka Jirku. Jen krátce poté, co vlak opustil Prahu, jí připadalo, že zahlédla dvě povědomé tváře.

„Neblbni, holka,“ napadlo ji a hodila to za hlavu.

Tempo určoval převaděč

V zastávce Škviřín na ně čekal převaděč Jiří (podle všeho se vším řádně obeznámený konfident STB). Mluvil o tom, že je k hranicím čeká tak patnáct kilometrů. Mít k dispozici dnešní navigaci, zavětřila by Jiřina Štěpničková nebezpečí. Vždyť je to skoro kilometrů třicet. Jenže vůdce skupiny vydal příkaz k přesunu.

A tak šli, dvě mámy s dvěma malými dětmi a dvěma kamarády – nosiči dětí, vstříc růžovým zítřkům.

Jedním z jejích nejslavnějších filmů byla Muzikantská Liduška.

Noční oblohu zaplavily světlice

Nejprve vše zabalila kamarádka Růžena, respektive její dcerka. Poté, co malá Drahuška začala brečet, se obrátily směrem do vnitrozemí. Jiřina s malým Jirkou šli za převaděčem dál. Najednou se v dálce objevila dřevěná bouda. Že by už byli v Německu? V tu chvíli noční oblohu zaplavily světlice a ozvaly se první výstřely. Jenže tohle nebylo natáčení Krále Šumavy.

Tohle byla realita.

Na šibenici s ní!

Snaha o nepovolený přechod hranic. A k tomu špionáž. V aktovce, která se najednou objevila, se našly jasné důkazy, co je paní Štěpničková zač. Jedno obvinění horší než druhé dopadalo na její hlavu. A k tomu pro ni prokurátorka žádala trest nejvyšší. Před pár týdny oslavovaná herečka poznala, jak vypadá novodobé peklo.

Petice za trest smrti se nakonec ztratila

Jak už to tenkrát bývalo, pod kotlík přiložily i její kolegyně z Divadla na Vinohradech. Herci z tehdejšího armádního divadla sice museli povinně odsoudit hanebný přečin své bývalé kolegyně, jedna z prokurátorek ale chtěla víc. V divadle se díky ní objevila petice, žádající pro Jiřinu Štěpničkovou trest smrti. Podle očitých svědků nejméně čtyři kolegyně podepsaly.

Důkaz se ale během doby kamsi ztratil.

Na shovívavost zapomeňte

Přes rok trvaly nekonečné výslechy. Dne 2. prosince 1952 nadešel čas odplaty. Jiřina Štěpničková, její sousedka Růžena Daňhová a další údajní špioni, kolaboranti a zrádci se ocitli před soudem. Jednou věcí si mohli být jisti. Že na shovívavost soudu mohou zapomenout.

Soudil je Rudý kat

Jako by nestačilo, že o jejich osudu tenkrát rozhodoval JUDr. Vojtěch Rudý, ne náhodou zvaný Rudý kat. A druhý den procesu navíc na popraviště dovedli jedenáct odsouzených z minulého procesu. Mimo jiné i Rudolfa Slánského. Na hlavami vyděšené herečky se vznášel trest smrti.

Nakonec dostala patnáct let

Děsivá nejistota nakonec trvala přesně dva dny. Vše probíhalo jako podle detailně napsaného scénáře. Na konci Rudý kat vyslovil verdikt. Patnáct let nepodmíněně. Růžena dostala o rok míň. A tak se Jiřina Štěpničková nadlouho stěhovala z Prahy. Z pankrácké věznice zamířila rovnou do nápravně pracovního tábora v Pardubicích.

Žádost o milost podepsal i Karel Höger

V městě perníku a dostihů strávila za vysokými zdmi téměř deset let. Tak dlouho trvala snaha její sestry a později i několika kolegů z hereckého světa o odpuštění zbytku trestu pro talentovanou Jiřinu Štěpničkovou. Své podpisy pod žádost o milost přidaly i takové osobnosti jako Vlasta Fabiánová, František Smolík, Zdeněk Štěpánek či slavný Karel Höger.

Syna Jiřího poslali do děcáku

Když byla konečně volná, začínala od začátku. S dospívajícím synem Jiřím bydleli nějaký čas v jednom pokoji bez tekoucí vody. Mimochodem, byl to Jiří Štěpnička, který tragédii své matky odnesl snad nejtíživěji. Jakmile byla Jiřina za mřížemi, odvezli ho do dětského domova, aby vyvrhelka nemohla mít vliv na jeho „správnou“ výchovu.

Návštěvy jednou za čtvrt roku

Později jim povolili krátké návštěvy. Matka a syn tak dostali možnost vídat se jednou za čtvrt roku v návštěvních prostorách věznice. Ani to je nakonec neodradilo. Po návratu se Jiřina Štěpničková stala nejenom herečkou, ale mentorkou svého syna, který se po jejím vzoru stal oblíbeným hercem. A občas se prořekla, že je na svou krev docela pyšná.

Prokletí rodu pokračovalo dál

To Jiří si občas naoko postěžoval, že zavděčit se své matce je vskutku nadlidský úkol. „Ale každá její připomínka seděla,“ připouštěl. A ještě v jednom se dokonale pomamil. To když ho kvůli průšvihu při majálesu v období Pražského jara vyhodili ze školy. Prokletí rodu Štěpničků pokračovalo dál.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Staré dobré časy

V pestré nabídce měsíčníku STARÉ DOBRÉ ČASY čtenáři najdou vzrušující příběhy ze soukromí českých i zahraničních hereckých a pěveckých legend nedávné minulosti.

Komentáře

...