Moje chvilka pohody

Kolegyni jsem zesměšnila

Pracovala jsem v šatně jednoho velkého kina. Moc se mi tam líbilo. Nenapadlo mě, že mi kolegyně chystá velký podraz.


Za svůj život jsem musela vystřídat hodně povolání i profesí. Občas nějaký zaměstnavatel zkrachoval a někdy jsem se musela přizpůsobit rodině. Abych se mohla věnovat dětem a také něco vydělala. Bez manžela jsem to měla s třemi dětmi dost těžké! Ale všechno jsem nakonec zvládla a chystala se pomalu na důchod.


Hrály jsme si na filmové kritiky


Nudit jsem se nemínila, a tak jsem si sehnala, ještě před odchodem z práce, perfektní večerní brigádu. Nastoupila jsem coby šatnářka do kina! Byla to bez nadsázky práce snů. Pověsila jsem pár kabátů, vydala lístečky a těšila se na představení. Brzy se ze mě stal úplný znalec. Nevynechala jsem jedinou premiéru. S vnučkou jsme potom společně probíraly novinky a hodnotily. Udělovaly hvězdičky nebo body, jako nějací studovaní filmoví kritici. Zajímavé bylo, že se naše hodnocení od těch oficiálních dost odlišovalo. U mě, starší ženské to překvapivé nebylo, ale u osmnáctileté vnučky ano. Komu se ty filmy, kde nebyl vtip ani nadsázka, vlastně líbily? Jen jednu vadu na kráse moje nová brigáda měla. Tou byla kolegyně šatnářka.


Neměla mě ráda


Moc jsem jí k srdci nepřirostla a vůbec jsem nevěděla proč. Nic špatného jsem neudělala! „Evíku,“ oslovila mě přehnaně sladce a já zbystřila. Tohle nevěstilo nic dobrého! Potom pokračovala: „No, jak to říct. Budeš tady na brigádě dlouho, nebo se chystáš na odpočinek? Možná už tě to tahání těžkých kabátů zmáhá!“ Koukala jsem na ni, zda si ze mě nedělá legraci. Já a skončit? To mě vůbec nenapadlo! Co bych asi tak doma dělala? Hned jsem jí to řekla. Na rovinu a důrazně. S mým místem ať nepočítá. Potřebovala ho pro kamarádku, jak potom přiznala. Hned mi bylo jasné, že za jejím přehnaným zájmem je něco jiného, než obavy o moje zdraví. Falešnice jedna falešná! Moje místo slíbila kamarádce v domnění, že brzy odejdu. Kvůli svému zdravotnímu stavu. Od toho rozhovoru to bylo mezi námi ještě horší, než dřív. Koukaly jsme po sobě nedůvěřivě. Jako bychom obě čekaly, co ta druhá provede.


V kapse bundy byl had


Jednou, po skončení večerního představení, jsem už byla trochu ospalá. Ke konci směny jsem si vždycky uvařila kávu, ale ta stačila pouze na to, abych byla schopná dokončit službu a odejít domů spát. Zrovna jsem sundávala takovou velkou pánskou bundu. Svítivě zelenou větrovku. Trochu mě to udivilo, vzhledem k panujícímu hodně teplému počasí. A také jsme si nepamatovala, že bych ji od někoho přijímala. Z ničeho nic jsem na boku ucítila nějaký pohyb. Jako by se něco zavrtělo, či co. Bundu jsem držela v náručí, ale tím leknutím ji upustila na podlahu. Poodskočila jsem! Kolegyně se tak nějak výsměšně usmívala a čekala, až ji zvednu. Než jsem to stačila udělat, vylezl z kapsy bundy had. Malý a barevný. Vypadal skoro jako nějaká hračka, ale hýbal se. Nebylo pochyb, že je živý. Vlastně až moc živý. Hrozně jsem se lekla! Vykřikla jsem a hnala se pryč. „Počkej, koukej se vrátit. Já za tebe hada chytat nebudu!“ smála se kolegyně.


Málem jsem dostala infarkt


Poznala jsem, že má radost. Vyskočila jsem na židli a málem z ní zase spadla. Ani jsme netušila, že umím tak skákat. V tom se zpoza rohu vynořil nějaký kluk. Vysoký a hezký. Poznala jsem v něm vnuka kolegyně. Tomáše jsem viděla před pár dny, kdy se přišel za babičkou podívat. Byla na něho náležitě pyšná a představila mi ho. Nyní se jakoby nic shýbnul a chytil hada do ruky. Byl jeho, určitě! Popadl větrovku a byl pryč. Ani nepozdravil! Otočila jsem se tázavě na kolegyni a ona jen pokrčila rameny. Prý to byl žert. Chtěla mě jen trochu vystrašit! Poškádlit! Nevěřila jsem jí ani slovo. Určitě to byla schválnost. Moc dobře věděla, jak se hadů, pavouků a dokonce i velkých much bojím!


Kvůli hračce měla ostudu


„Já ti to oplatím, počkej…“ pomyslela jsem si a cestou z práce spřádala plán. Chtěla jsem jí oplatit stejnou mincí, ale jak, když jsem se všeho bála? I mně pomohla vnučka. Přišlo mi to spravedlivé. Kolegyně použila hada od vnuka a já zas pavouka od vnučky. „Babi, mám skvělého pavouka. Gumového a chlupatého. Každý se lekne, jen ho vidí!“ navrhnula mi, a já hned nadšeně souhlasila. Pavouka jsem kolegyni vhodila nenápadně do kapsy služebního pláště. Když se chystala vytáhnout kapesník, sáhla si něco chlupatého. Odporného! Měkkého… „Pomoc!“ zakřičela a začala přede všemi ze sebe strhávat plášť. Mimo spodničky pod ním nic neměla. Když stanula před diváky kina jen ve spodním prádle a v ruce držela jen obyčejnou hračku, málem omdlela. Ne leknutím, ale studem. Rozesmála jsem se. Byly jsme si kvit!


Eva B. (64), Most


Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden