V práci jsem se držela jen tak tak. Všichni mladí a dynamičtí, jen já v letech. Obávala jsem se vyhazovu, ale nakonec jsem se stala hrdinkou!
Ne, že bych si s těmi mlaďochy nerozuměla, měla jsem je ráda a myslím, že oni mě taky. Ale náplň práce a všechny ty složité přístroje kolem…Už to tak nějak nebylo pro mě. Skoro každý den jsem čekala, pře přijde nejvyšší šéf a udělá na mě pá pá.
Jednou jsem přišla do kanceláře a všechno bylo vzhůru nohama. Co se děje, hoří snad?“ ptala jsem se rádoby vtipně, ale odpovědi jsem se nedočkala. Všichni pobíhali jako zběsilí, mlátili do klávesnic počítačů, nebo skartovali dokumenty.
Potom do mě narazil nejmladší kolega Adam. Byl to takový ten typický ajťák, jak se dneska říká. Génius a taky mimoň.
Chtěla jsem zachránit kolegy
„Promiň, Martičko, ale mám naspěch. Kontrola tu bude co nevidět a asi dostaneme všichni padáka!“ nerozuměla jsem tomu, ale on mi to vysvětlil několika větami. Z nejvyššího vedení poslali nějakého zlého chlapa, který vyhazuje na počkání! Prý by potřebovali alespoň tři hodiny, aby všechno alespoň na oko dali do pořádku.
Pokývala jsem jen hlavou a dostala nápad. Nenápadně jsem se vyplížila na chodbu před hlavní dveře a číhala. Asi za půl hodiny jsem se dočkala. Chlap v obleku a na míru šité boty. Drahá kolínská dávala tušit, že je to ON.
Kontrolor všech kontrolorů, vyhazovač! Odvážně jsem předstoupila a pokynula, aby šel za mnou. Vedla jsem ho jinudy a tvrdila, jsem, že na hlavní chodbě řádí údržbáři. Uvěřil mi, kdo by taky nevěřil starší solidní ženské v klasickém kostýmku?
Kontrolora jsem přelstila
Chladnokrevně jsem mu pokynula k jedněm dveřím, počkala, až vejde a zamkla. Zavedla jsem ho na WC, odkud vedlo jen okno do pustého dvora. Z pátého patra neměl šanci skočit a signál tu byl tak slabý, že se jistě nikoho nedovolá.
Spokojeně jsem těm svým mládežníků šla sdělit, co jsem provedla. „Máte tři hodiny, potom ho pustím!“ oznámila jsem jim a šla si sednout k těm záchodům přede dveře. Bouchání, křiku a vyhrožování jsem si nevšímala.
V duchu už jsem sepisovala výpověď, kterou tak jako tak dostanu. Ale nakonec nedostala. Kontrolor se tak bál ostudy, že na všechno kývnul. Předstírali jsme , že nikde zavřený nebyl. Jen se opozdil a shledal vše v pořádku.
Já se mám od té doby moc dobře. Každý den mám na stole kávu a vždy v pondělí malou kytičku! Moji mladí si mě hýčkají, vždyť si to zasloužím!
Marta B. (59), Nýrsko
