Můj kousek štěstí

Královna taneční zábavy

Posvícenská zábava byla v naší obci očekávána vždy s netrpělivostí.

My mladí jsme pomáhali hostinské zdobit sál, slibovala nám za to piva a panáky. Na zábavě se většinou něco strhlo, ale málokdy jsem za to mohla. Jednou to ale byla má vina. Můj kluk byl na vojně a v tu dobu dostal vycházku.

Napsal mi to do dopisu, ten se naneštěstí někde zdržel, a tak jsem o vycházce neměla ponětí. Původně jsem myslela, že půjdu na zábavu s kamarádkami, jak by to měla každá slušně vychovaná zadaná dívka udělat, jenže, znáte to: člověk míní, pánbůh mění.

A pánbíček nebo nějaká tajemná síla rozhodli o tom, že mě na zábavu pozve místní frajer Honza. Nejhezčí kluk ze vsi, a nejen ze vsi, možná dokonce z celého okresu. Pravda, Honzu neprovázela ta nejlepší pověst.

Přes týden pobýval v Brně na koleji a šeptalo se, že se tam děje bůhvíco. Ale také to mohly být pomluvy. Holky záviděly, když mě viděly sedět u stolu s Honzou. Cítila jsem se jako královna posvícenské zábavy.

Pochopitelně že jsem si nevzala džíny, kterým se navíc v té době říkalo texasky, oblékla jsem si sváteční modré šaty a o vlasy se mi postarala sousedka, vyučená kadeřnice. Když připočtete střevíčky na podpatku, výsledek nebyl špatný.

Zrcadlo mě pochválilo. Zářila jsem po boku Honzy jak svíčka a provinilý pocit, který mě trápil kvůli Michalovi, mému oficiálnímu partnerovi, se rozplýval jako dým. Rozhodla jsem se, že počkám, jaký naberou události směr.

Chodit s nejhezčím klukem z okresu by mi lichotilo. Ale zákon schválnosti funguje s neuvěřitelnou spolehlivostí, a tak ve chvíli, kdy jsme s Honzou tančili, jak se říká, tělo na tělo, a podprůměrná kapela k tomu hrála cosi plouživého, vešel Michal.

Můj kluk. Bylo mu devatenáct, to víte, horká hlava. Když mě uviděl s Honzou, zatmělo se mu před očima. A to jsme přitom spolu jenom tancovali. Michal hodil batoh na zem a skočil po Honzovi, váleli se na parketu, někdo zařval: "Rvačka!" a mnozí se přidali.

Jedni přispěchali na pomoc Honzovi, druzí Michalovi. Skončilo to naraženinami, pohmožděninami, odřeninami a krvácením z nosu. Ošetřovala jsem Michala, protože bohužel vypadal ze všech nejhůř. Hostinská mi přišla pomoci, přinesla obvazy a kysličník.

Zašeptala mi do ucha: "Buď ráda, že to takhle dopadlo, huso. Ty nevíš, že má Honza zápisníček a dělá si za každou holku čárku? Teď už si chystal propisku." A tak mě od potupy zachránila jen náhoda.

Michal, ten mě měl opravdu rád. A źádný zápisník nikdy neměl, to bych mu dala! Blanka V. (55), okolí Kroměříže.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden