Na tu krásnou chalupu v horách mám vzpomínky ještě z dětství. Nechci se vzdát možnosti tam stále jezdit. Ale můj bratr mi ji chce vzít.
Když jsme tu chatu v sedmdesátých letech koupili, byla to ubohá pastouška. Na zemi uvnitř ani nebyla prkna, jen hlína. Foukalo tam mnoha dírami, což u chalupy v Krkonoších je v zimě dost velký problém. le postupně jsme všechno dávali do pořádku a měli radost, jak nám to jde. Už jako děti jsme tam s bratrem oba dřeli. Pomáhali nosit materiál do prudkého kopce a dělali všechno, co nám náš táta poručil. Chalupa sice nebyla drahá, přesto na její rekonstrukci už moc peněz nebylo.
Krásné chvíle
Odměnou nám byla okouzlující okolní příroda, křišťálový vzduch a prima lidé, se kterými jsme se spřátelili. Čas běžel, chaloupka vzkvétala, ale stále bylo co dělat. Když jsme přivedli dovnitř vodu z lesní studánky, museli jsme zřídit koupelnu.Pak jsme potřebovali bojler a pračku, ale bez elektřiny to nešlo… Bylo toho hodně.
Ale stačili jsme si i užívat, jezdila sem celá naše rodina, která se začala rozrůstat. Ale do chalupy jsme se vešli všichni, víkendy byly veselé, i když jsme byli docela namačkaní. Ale to se dalo vydržet, v zimě i v létě jsme byli vlastně celý den venku na výletech, nebo na lyžích a večer se sešli u stolu a vydatně doplňoval energii.
Každý, co dovedl
Do chalupy jsme dál investovali, udělali jsme podkroví, aby bylo víc postelí, zpevnili svah, aby nám náhodou naši roubenku nezavalil. Někdo investoval víc, někdo míň. Dlouho jsme to neřešili, ale jednoho dne se ozval můj bratr Igor, že si připadá jako trouba, protože, jak říkal, cpe do chalupy peníze a já, jeho sestra, se jen vezu.
Trochu jsem to čekala, protože bratr úspěšně podnikal, peníze se mu jen hrnuly a on měl kam sáhnout. To já se svým Ládíkem, oba učitelé, jsme mohli s našimi platy těžko takovému tempu investic stačit. A právě to jsem se Igorovi snažila vysvětlit.
Můj muž Pavel se alespoň snažil přiložit ruce k dílu a i já jsem třeba pomáhala sekat trávu, natírala, co bylo potřeba, a samozřejmě se o o všechny během víkendů starala, vařila a uklízela. A to nebylo málo. Ale brácha, ten viděl jen peníze. Jenom čísla, to bylo pro něho rozhodující.
Tyhle jeho vlastnosti neznám!
Dospělo to tak daleko, že jsme se už v chalupě během víkendu společně nesnesli. Igor, který v podkroví zrekonstruoval dva pokoje, nechal je obložit dřevem, si své jizby zamkl, a že prý to je jeho a nikdo tam nesmí. Naše bývalá pospolitost, se kterou jsme tu strávili část života, vzala najednou za své. A ke slovu přišla zášť, arogance, pýcha. Nevím, kde se to v tom mém bratrovi vzalo.
Býval to tak hodný kluk! Snad ho změnilo to podnikatelské prostředí, snad měla vliv jeho manželka Milena, která byla sice navenekvelmi přátelská, ale soudě podle toho, jak pomlouvala lidi, se kterými se ještě před minutou vroucně objímala, dalo se očekávat, že takhle to má s každým. Zkrátka příčiny těch změn mohly být různé, podstatné však bylo to, co z nich vyplývalo.
Naše rodiny se nesnášely a naši staří rodiče s tím nemohli a asi ani nechtěli nic dělat. Nechali to na nás, neměli sílu nás rozsoudit. Bylo vidět, že jsou rádi, že mají každý v chalupě vymíněnou jednu místnost a mohou sem jezdit. Byli už dlouho rozvedení, ale to jim nebránilo, aby sem jezdili každý se svou novou známostí. A u nich také žádný problém nebyl, ve čtyřech měli společně velmi kamarádský vztah.
Horší to bylo s námi, mladšími. Ani naše děti nám to neulehčily. Nebylo v jejich silách nás přivést k rozumu, smířit, abychom mohli fungovat a užívat si svého volna bez problémů. A těch naopak stále přibývalo. Igor čím dál častěji vyhlašoval termíny, kdy do chalupy nesmím, protože bude mít akci, přijede mu spousta známých a on mě tu nepotřebuje. Dospělo to tak daleko, že jsem se začala dovolovat, jestli do chalupy můžu jet. Občas to dovolil… A ty momenty byly čím dál vzácnější.
A musím zkonstatovat, že i proto, že já sama jsem neměla odvahu si o pobyt na horách říct. A to už jsem byla rozvedená a měla jsem přítele, se kterým jsem jezdila na jeho chalupu. Tak jsem pomalu vyklidila pole. Mé dvě dcery se občas domlouvaly s babičkou a na chalupu jely a já jen poslouchala vyprávění, jak to bylo prima. Bylo mi z toho smutno. Dodnes je mi z toho smutno, protože tahle situace trvá.
Smutek a dluhy
Zbyly mi jen ty vzpomínky a údajné dluhy, které mám prý vůči svému bratrovi, který spočítal své investice v chalupě na závratné tři miliony a já mu prý z toho dlužím celou půlku! Asi se zbláznil. Není to tak dlouho, co umřel náš táta a my si pak začali dělit majetek. Bratr přišel s návrhem, že ode mě mou část chalupy koupí, ale že si odečte od kupní ceny samozřejmě svou investici.
Myslím, že náš táta se začal obracet v hrobě, sotva do něj ulehl. Tak lakomého a chamtivého jsem svého bratra neznala. A ani nevím, po kom to ten člověk má, náš otec by se rozdal a máma byla taky vždycky štědrá a hodná. Sama nevím, jestli těm jeho vydřidušským návrhům podlehnu, nebo ne. Jsem z toho ale každopádně strašně smutná a unavená.
Simona (59), Praha
