Moje chvilka pohody

Křik na kolejích

Už tomu bude skoro dvacet let, když k této děsuplné příhodě došlo. Poklidná cesta vlakem se stala děsivou noční můrou, která mě pronásleduje doteď.

Cestovala jsem tehdy za babičkou, která bydlela v jedné malé vesnici na Berounsku. Měla jsem týden dovolené, a protože jsem byla nezadaná a bezdětná, rozhodla jsem se, že strávím těch několik málo dní s babičkou na místě, kam jsem jako dítě velice často a ráda jezdila. Babička už navíc v té době nebyla nejmladší, tak jsem si řekla, že kromě společnosti jí pomůžu i s několika věci v baráku a na zahradě.

Cesta na nádraží

Byl pátek odpoledne, když jsem přišla domů z práce, abych si vzala již sbalený kufr a vydala se směrem na vlakové nádraží. Nijak jsem nepospíchala, vlak odjížděl až za hodinu a půl, a protože bylo pěkné a teplé podzimní počasí, tak jsem šla pěšky. Mohla jsem jet za babičkou i autobusem, dokonce by tak byla cesta o dvacet minut kratší, ale už od dětství jsem měla ráda jízdu vlakem, proto jsem se rozhodla zvolit i pro tentokrát tento druh dopravy.

V kupé jsem byla sama

Na nástupiště jsem dorazila ještě s patnáctiminutovým předstihem. Z telefonní budky jsem zavolala babičce, že za chvíli budu vyjíždět, a pak jsem si v místní kantýně koupila kafe a koblihu, a v trafice časopis na cestu. Když vlak přijel, moc lidí na nástupišti nebylo. Nastoupila jsem, prošla dvěma vagóny, a pak se usadila v kupé. Nikdo další mi společnost nedělal. Pohodlně jsem se usadila a vlak o pár minut později vyjel.

Podřimovala jsem

Cesta ubíhala poklidně, alespoň prvních třicet minut. Střídavě jsem si četla a pozorovala okolní krajinu. Pak jsem zavřela oči a na pár minut jsem si i zdřímla. Když jsem se probudila a rozhlédla se po okolní krajině, zjistila jsem, že jsme už jen pouhých deset kilometrů od cílové stanice. Opřela jsem si hlavu o opěrku sedačky, dívala jsem se na ubíhající krajinu a těšila se, jak si užiji týden klidu na vesnici.

Dětský nářek

Vlak právě vjížděl do tunelu v zatáčce, když vtom prořízl ticho hrůzostrašný křik. Celým mým tělem projel mráz. Polekaně jsem zalapala po dechu, myslela jsem si v první chvíli, že jsme měli nějakou nehodu, avšak vlak pokračoval dál v jízdě. Vyšla jsem z kabiny na chodbu, nikdo tam ale nebyl. Že by se mi to jen zdálo?

Dávné neštěstí

Když vlak dojel do stanice a já jako opařená vystoupila, vyhledala jsem průvodčího, abych mu pověděla, co jsem zažila. K mému překvapení se na mě nedíval jako na blázna. Řekl mi, že nejsem první a jistě ani ne poslední, kdo za ním s touto příhodou přišel. Kdysi dávno prý v těch místech vlak smetl školní autobus a několik dětí nehodu nepřežilo. Je možné, že jsem slyšela nářek jejich trpících duší?

Šárka S. (49), střední Čechy

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden