Tatínek byl vášnivý sportovec a bůhvíproč odmítl vzít na vědomí, že jeho milované dceři je sport lhostejný. Stačilo, že jsem musela poslouchat, kolik sportovních soutěží zamlada vyhrával a že byl nejlepší hokejový brankář okresu.
Jednou, když se na chatě opil, zaslechla jsem, jak si mumlá, že jeho dcera to dotáhne až na olympiádu. V jaké disciplíně, to neřekl a to mi bylo záhadou. Ve sportu jsem nevynikala, byla jsem poleno, po mámě.
Přála jsem si být herečkou anebo modelkou. Namítnete, že modeling v tom pravěku, ve kterém jsem vyrůstala, neexistoval, ale to byste se mýlili. Modelkám se tehdy říkalo manekýnky, pracovaly v ÚBOK (Ústav bytové a oděvní a kultury) a cestovaly, i když ne všude, kam by se jim zachtělo.
Jezdily do Sovětského svazu, do Mongolska, do NDR. Na tehdejší dobu si vydělaly slušné peníze a samozřejmě i tuzexové bony. Kdyby táta znal tenhle můj sen, asi by mě zabil. Řekla jsem to mámě, jen se smutně pousmála a pohladila mě po hlavě.
Moje budoucnost byla jasně narýsovaná: gymnázium se zaměřením na sport. Nějak jsem stále nedokázala otci říct hroznou pravdu: že sport nenávidím. A že je mě pro něj škoda. Když jsem si v zrcadle okouzleně prohlížela své zelené oči a husté hnědorudé vlasy, říkala jsem si, že jsem rozená manekýnka.
Říct to i tátovi jsem se neodvážila. Ve škole jsem trpěla. Byla zaměřená na sport až běda a kromě mě tam asi nikdo nebyl omylem anebo proti své vůli. Mými spolužáky byly sportovně nadané děti, které chtěly v tomto oboru vyniknout, vášniví cyklisté, lyžaři, volejbalisté.
Citelně jsem zaostávala a škola mě neuvěřitelně deptala. Nic platné, že jsem se dobře učila, tady šlo hlavně o to, co nejrychleji doběhnout, dojet nebo doplavat z bodu A do bodu B, což mně připadalo celkem zbytečné.
Pravé peklo začalo ve třetím ročníku, kdy nastoupil nový tělocvikář, na první pohled fanatik. Byl nápadně hezký, ale tehdy jsem byla přesvědčena o tom, že má místo mozku medicinbal. Holky se o něj div nepraly, vůbec je nezajímalo, že je ženatý.
Ve mně zpočátku budil jen hrůzu. Zejména když na začátku školního roku nastínil, že v únoru nás čeká cosi, co nazýval (aniž se u toho třeba jen pousmál) kurzem přežití. Asi jsem se ještě nezmínila o tom, že jsem extrémně zimomřivá a o záchvaty paniky či úzkosti u mě v "telecích letech" nebyla nouze.
Kurz přežití bylo to poslední, co mi ještě chybělo. Jako by nestačilo, že jsem byla ve většině sportovních soutěží poslední a že mě tu všichni mlčky trpěli jen proto, že otec ve škole pravidelně pořádal besedy na téma: Jak mé dorostenecké úspěchy proslavily město.
Kvůli kurzu přežití jsem doma brečela. Mámě jsem řekla, že k Vánocům nechci žádný jiný dárek než ten, aby mě rodiče přeřadili na jinou školu. Odpověděla, že to tatínkovi nemůžeme říct. Byl cholerik, hrozilo nebezpečí, že prohodí vánoční stromeček oknem nebo něco úmyslně zapálí.
Dostala jsem od něj úplně jiný dárek: spací pytel na kurz přežití. Rozplakala jsem se, otci jsem vysvětlila, že radostí. Všechno ve mně volalo, že chci být přece manekýnkou, ne sněžným mužem, ale věděla jsem, že kdybych to vyslovila, otec by začal být nebezpečný sobě i okolí.
Jako bývalý sportovec měl velkou sílu. Čím víc se blížil kurz přežití, tím jsem byla sklíčenější. Představovala jsem si to nejhorší. Dokonce se mi zdálo o tom, že snídám lišejník, který jsem předtím vojenskou lopatkou seškrabovala ze stromů.
shutterstock_88879216
V den odjezdu vypadal tělocvikář jako z amerického filmu, i když v té době jsem mnoho amerických filmů neviděla. Všichni se hrozně těšili, bylo to na nich vidět. Když jsme seděli v autobuse, Tony (jmenoval se Antonín, ale nechával si říkat Tony) hovořil o tom, že doufá, že spadne hodně lavin, aby nám to kurz přežití maličko zpestřilo.
Tehdy poprvé jsem usoudila, že si snad dělá aspoň trochu legraci. Ačkoli není tělocvikář se smyslem pro humor kuriozita? Zbytek zájezdu měl úplně jiné starosti. Kluci chtěli vyhrávat případné soutěže na lyžích, holky ulovit tělocvikáře.
Já jsem si přála jediné. Přežít. Nebo zemřít, to podle okolností. První den kurzu byl jako okopírovaný z mého hrůzného snu. Měli jsme se stravovat výhradně produkty, které najdeme venku, kde ovšem kromě strašné zimy nebylo nic.
Tony nám sebral veškerá zavazadla a prohlédl kapsy, aby předešel tomu, že si někdo někam schová jakoukoli potravinu. Zuřila sněhová vánice, jednomu ze spolužáků se zázrakem podařilo rozdělat oheň. Tísnili jsme se kolem plamínků, v kotlíku bublala teplá voda.
Přišla stařenka z blízké horské boudy, nasypala nám do vody čaj s tím, že tady všichni umřeme, pokud se nezbavíme toho šílence, který nám dělá vedoucího. Tajně všem nacpala do kapes zimních bund krajíce chleba.
To nás zachránilo. Později se ukázalo, že v té době Tony seděl v horské boudě v baru, pil grog a tvrdil hezké servírce, že tu bandu studentů, ty bábovky, které má na starosti, převychová a zocelí. O dva dny později jsem se ztratila na běžkách.
Zuřila sněhová bouře, vypuklo prostě něco, čemu se říká bílá tma, i když Tony pak tvrdil, že přeháním. Ze spolužáků už jsem viděla jen siluety, a když zmizely i ty, zmocnil se mě nemilosrdný vichr a kamsi mě odfoukl.
Zůstala jsem trčet pod svahem mezi borovicemi a bylo mi jasné, že je se mnou konec. Ano, takhle dopadají dcery přehnaně ambiciózních otců. Zhruba za patnáct minut byl u mě Tony. Nenadával, nic mi nevyčítal, vyvlekl mě zase na svah a velel přerušit výpravu.
Šli jsme všichni do horské chaty na čaj, i když to nebylo příliš zálesácké. Někteří si ho nechali tajně pokřtít rumem, já tedy v první řadě. Pod vlivem alkoholu jsem se přiznala Tonymu úplně se vším, zejména tedy s tím, že nenávidím sport a že mi také strašně leze na nervy můj otec.
Tony k mému úžasu podotkl, že si toho všeho všiml. A důvěra za důvěru: že mi také prozradí tajemství. Seděli jsme odděleně od ostatních, za sloupem. Vesele mi oznámil, že vůbec není ženatý, ale že tuhle fámu raději rozšířil, protože jinak by ho pekelně otravovaly nezletilé studentky.
Tuto informaci jsem uvítala a nikomu nesdělila. Od té chvíle se mi na kurzu přežití začalo líbit. Sport se mi najednou protivil míň než dřív. A úplně každý tělocvikář přece nemusí být vygumovaný, že ne? Když Tony zavelel, že se jednu noc bude spát ve stanech, nekvílela jsem.
Byla to sice nejpříšernější noc mého života, ale vydržela jsem a nezavolala si záchranku, aby Tony viděl, že dokážu být drsný horal. Když jsem zázrakem dokončila sportovní gymnázium, požádal mě o ruku. Slíbila jsem mu, že se nepokusím být manekýnkou, on na oplátku přísahal, že není takový šílenec, jak vypadá.
Prostě jsme si vyšli vstříc. Dokonce jsem se zlepšila v lyžování, dalo mi to ale velkou práci. Nemůžu říct, že bych teď na běžkách jezdila s vyslovenou radostí, ale snáším to. Mou svatbu s tělocvikářem otec uvítal.
Nechal se slyšet, že stejně věděl, že to ve sportu nikam nedotáhnu, protože jsem bohužel jenom ženská. .
