Květa Fialová – Raději než s manželem, spala v rakvi

Tvrdila, že muži a ženy jsou úplně jiný živočišný druh. Jako ježek a žirafa. Ona sama jako by se to tak trochu svou osobností snažila dokázat.

Dcera výtvarnice a vojenského letce, který působil jako legionář v Rusku, neměla dětství jako z pohádky. Ze slovenských Veľkých Dravců byla rodina místními nacionalisty roku 1938 vyhnána, museli se přestěhovat, skončili ve Žďáru nad Metují a později v Borohrádku.

Také vás může zajímat ...

Maminka Květy přišla kvůli internaci v sovětském gulagu v osmnácti letech o nohu, také tatínek coby pilot utrpěl ve válce vážné zranění, celý život pak kulhal. Trpěl bolestmi, nechoval se k dceři příliš vlídně, malá Květa se ho bála. „Měla jsem strach z tatínka, on byl přísný. Byl to ruský legionář a možná to myslel dobře, ale pro mě to dobře nebylo.

Dodneška s ním nejsem smířená,“ svěřila se herečka po letech. Maminka, i když měla místo nohy protézu, byla hodnější. „V tom pahýlu měla křeče a pořád ji to bolelo. Byla naprosto úžasná, že s tím dovedla žít,“ vzpomínala Květa Fialová. „Tatínek umřel, když jsem byla hodně malá. Maminka měla invalidní důchod, dostávala jen pět set padesát korun měsíčně.

“ Mládí označovala představitelka Tornádo Lou z filmu Limonádový Joe za únavné, plevelné období, za strašnou dřinu.

Zato stáří bylo podle jejího názoru úchvatné a osvobozující.

Útěk do márnice

V roce 1945 bylo Květě patnáct let. Z příchodu osvoboditelské Rudé armády se těžko mohla radovat, protože ji dva sovětští vojáci znásilnili. Později přihlížela jejich odsouzení k smrti a popravě. Tohle všechno psychiku mladé dívky nenávratně poznamenalo.

V pouhých jedenadvaceti letech se provdala za divadelního dramaturga, záhy však došla k názoru, že to byl neuvážený čin a mladická nerozvážnost. Situaci vyřešila svérázně: Odstěhovala se do márnice, kde dobrého půl roku spala v rakvi.

S odstupem času prohlásila, že její tehdejší manžel nebyl žádný zločinec, jen si prostě představoval vztah mezi mužem a ženou jinak než ona, navždy poraněná traumatem z roku 1945. „Pro mě to bylo od začátku hrozné! Mou vinou.

Manžel si chtěl v tom manželství tak normálně chlapsky existovat,“ poznamenala sklíčeně.

Kultovní film

Po válce byla Květa přijata na brněnskou konzervatoř, poté na zdejší JAMU. Přes divadelní angažmá v Opavě, Českých Budějovicích či Kolíně se dostala díky pozvání Jana Wericha (†75) koncem padesátých let do Prahy, kde trvale zakotvila v Divadle ABC. Na divadelních prknech excelovala zejména v komediálních rolích konverzačního charakteru.

Výrazné postavy ztvárnila například ve hrách Vajíčko, Charleyova teta, Don Juan či Harold a Maud. V roce 1959 získala vedlejší roli ve výpravné a dodnes slavné pohádce Princezna se zlatou hvězdou. Šedesátá léta byla pro ni zlatým obdobím. Po válečných filmech Smrt si říká Engelchen či Ostře sledované vlaky si zahrála Tornádo Lou v legendární parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera.

Film sklidil obrovský úspěch i v zahraničí. „To byla hezká doba,“ zavzpomínala si. „Těsně předtím, na konci roku 1962, se mi narodila dcera Zuzanka. Při natáčení jsem ještě kojila.

Joe byl skvěle obsazený, ale nikoho tehdy nenapadlo, že vznikne kultovní film, který budou lidi i po letech znát zpaměti.“

Čím je hůř, tím prý pro nás líp

Druhé Květino manželství s režisérem Pavlem Hášou (†80) vydrželo přes padesát let, dvojice spolu vychovala dceru. Čím to, že vztah i přes Květin kritický přístup k mužům vyšel? „My jsme si nejvíc vážili vzájemné svobody,“ prozradila herečka originální recept na fungující manželství.

Jako již starší dáma jezdívala na besedy do domovů důchodců, kde se nejdřív ptávala: „Báby, je tu někdo devětadvacátý ročník?“ Často se stávalo, že ročník dvacet devět tam byla jen ona sama. „Když si stěžujou, že jsou staré, říkám, že teď jen staré, nebo mrtvé,“ popisovala. „A že každá vteřina je dar. Svět neexistuje, jde jen o to, jak jej přijmete vy.

Ale lidi si myslí, že jim to štěstí někdo dá. Že se něco stane. Já říkám, čím hůř, tím líp. Když se z toho nepříjemného vyhrabete, jste zase o kus dál,“ zdůrazňovala optimisticky založená umělkyně. Učila lidi kolem sebe, jak se vyrovnat se smutkem a trápením, které život přináší. „Buď se zhroutíte, nebo s tím pracujete. A nekecat do toho těm nahoře!

Narodíme se s duší a v ní jsou semínka danosti od našich předků. Musíme ta semínka pěstovat a na konci života odevzdat kvetoucí zahradu. Talent, který zúročíme. Někdo však vrací jen úhor,“ tvrdila. Zemřela v roce 2017 po dlouhodobém pobytu v Alzheimer centru v Průhonicích.

Na smrt se těšila, říkala o ní, že je to nejlevnější cestovní kancelář.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...