Moje chvilka pohody

Kvůli kamarádce jsem se naučila řídit

Moje jediná a věrná kamarádka potřebovala pomoc. Nezbývalo mi, než překonat panický strach a naučit se řídit auto! Jinak bych nemohla dokázat nevěru jejího manžela.


Snad ničeho jsem se nebála víc, než řízení auta. Nevím, proč se mi vždycky rozklepala kolena, zrychlil dech a začaly třást ruce. Za volant jsem prostě nemohla usednout. „Zkus to, dej se vyšetřit psychologem, třeba ti pomůže!“ přemlouval mě manžel, otrávený z nutnosti mě stále někam vozit.


Kvůli řidičáku na terapii


Neochotně jsem vyhledala odbornou pomoc. „Máte prostě panický strach. Někdo se bojí pavouků, jiný zase výšek. U vás je to auto! Budete muset podstoupit dlouhodobou terapii,“ konstatoval lékař. „Copak mám ve svém věku zapotřebí chodit mezi nějaké blázny či co?“ pomyslela jsem si. Navíc mě trápila situace mojí kamarádky. Znaly jsme se dlouho a byly jako sestry. Seděla přede mnou jako hromádka neštěstí. S manželem jim to neklapalo už dlouho. Byl na ni hrubý a penězi také dost šetřil. Už delší dobu ho živila, protože nechodil do práce. „Stále ho omlouváš, ale kdyby chtěl, práce by se jistě našla!“ řekla jsem nesmlouvavě. Kamarádka Danča tentokrát ani neodporovala. „Kdyby se mi potvrdilo, že má jinou, opustila bych ho hned. Ale takhle… Je mi ho líto. Ale už dlouho mám podezření, že někoho má!


Konečně jsem mohla řídit


„Tak ho sleduj. Pozoruj!“ nabádala jsem ji, ale ona opět jen pokývala hlavou. Už neměla sílu na nějaké sledovačky. Rozhodla jsem se jí pomoct. Budu toho nevěrníka stopovat! K tomu jsem ale potřebovala auto. Bylo mi úplně na omdlení, když jsem vstoupila do terapeutické místnosti, kde mi měli pomoct od strachu z řízení. Bylo nás pět. Pět strašpytlů! Jedna dívka se bála bacilů, další měla strach z koček a jeden pán zase z pevné stravy. Všechno si mixoval. Prý aby se nezadávil! Já a další muž jsme se báli řídit. Navzdory našim velkým obavám stačilo pět sezení a cítila jsem se lépe. Přihlásila jsem se do autoškoly. Hodiny byly každý den, abych co nejrychleji získala řidičský průkaz. Když jsem s ním manželovi zamávala před nosem, zatnul zuby a vyndal z šuplíku klíčky od auta. Konečně jsem mohla začít svoji detektivní práci. Auto jsem zaparkovala hned před Dančiným domem. Čekala jsem celý večer, ale nic se nedělo.


Pomohla jsem sobě


Až ten čtvrtý den se mi poštěstilo. Dančin manžílek doslova vytančil z domu! Nastartovala jsem a krokem jela za ním. Párkrát zabočil a… Před jedním z paneláků stála taková malá ženština. Když uviděla svého miláčka, vrhla se mu do náručí. Byla jsem tak zaujatá jejich vášní, že jsem málem zapomněla fotit. Ale naštěstí se líbali tak dlouho, že jsem pár fotek stihla. Spokojená jsem se rozjela domů. Těšila jsem se, až svoje důkazy předložím Zorce. „Ahoj, tak co je tak důležitého, že mě potřebuješ vidět ještě dneska?“ ptala se zvědavě hned mezi dveřmi. „Mám důkaz o nevěře! Konečně se můžeš rozvést!“ vykřikla jsem nadšeně a hned jí ukazovala fotky. Ona se rozesmála. „O té ženské už vím. A žádost jsem podala nedávno. Chtěla jsem tě překvapit! Bylo na mě, abych se divila. Vlastně jsem se trochu i zlobila. Tolik přemáhání a kvůli ničemu! Místo kamarádce jsem pomohla sama sobě. Překonala jsem strach a naučila se řídit. Konečně se nemusím nikoho doprošovat!


Dana T. (59), Děčín


Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden