Protože v našem domě žili v poslední době převážně starší lidé, byl tu vždy klid. Tedy až do chvíle, kdy se sem přistěhovala velmi podivná ženská, která mi byla už od pohledu nesympatická. A to jsem ani nevěděla, čeho všechno je ta divná osoba schopná.
Ta ženská se mi zdála podezřelá, hned jak se do toho vedlejšího bytu nastěhovala. Na to, že byla skoro stejně stará jako já, chodila příšerně zmalovaná, a oblékala se, jako by jí bylo dvacet. Navíc byla příšerně afektovaná. Když jsme se potkaly na chodbě, zdravila mě tak nahlas, že se ohlíželi i lidi před barákem. Podle hadrů, co měla na sobě, jistě nebyla žádný chudák. Přesto v obchodě škudlila každou korunu, a sotva vypadla od pokladny, už si nákup přepočítávala podle paragonu.
Tvářila se, že nemá ani na jídlo
A že by si občas dopřála něco lepšího, tak to ani náhodou. V nákupním košíku mívala jen pár rohlíků a občas ten nejlevnější margarín. Zato jsem ji dost často viděla, jak k těm několika maličkostem přihodila láhev vína. A protože se v našem městě vždy všechno brzy rozkřikne, dozvěděla jsem se, že ačkoli se ta ženská tváří, jakože nemá ani na jídlo, tak v Praze vlastní obrovský činžák. „No jo, takový bejvaj nehorší,“ uzavřela své zpravodajské okénko moje dlouholetá kamarádka Jaruška. A ještě poněkud tajuplně dodala, že ta ženská má syna, který bude taky asi pěkně povedené kvítko. Tak to jsem jí mohla potvrdit.
Musela jsem zavolat policii
Chlápka, o kterém Jaruška mluvila, jsem totiž dost často v našem domě potkávala. Jenže na rozdíl od své povedené matičky, se tenhle člověk ani neobtěžoval pozdravit. Vždycky, když zaplul do vedlejšího bytu, slyšela jsem pak pěkně hlasitou hádku. Sice nevím, o co v těch rozepřích šlo, jisté je ale to, že byly čím dál častější. Ti dva se zkrátka štěkali jako psi, sotva byli chvíli pohromadě. A patrně nezůstalo jen u toho. Jednou jsem z jejich bytu nejprve slyšela ostrou hádku a pak rány. Jakoby někdo snad kácel nábytek. To už jsem nevydržela, a zavolala na policii. Když ti hoši přijeli, a pokoušeli se dostat do bytu, dostali od mé sousedky ještě vynadáno. Ať už se ten ten dělo mezi ní a synem cokoli, o asistenci policie rozhodně nestála.
Hádali se kvůli domu
Tenhle incident pochopitelně nezůstal beze svědků. Během několika pár dnů nežilo naše městečko ničím jiným, než událostmi okolo mé podivné sousedky. Brzy se také začalo šuškat, že hádky mezi ní a synem způsobil právě ten prokletý činžák v Praze. Ti dva ho totiž vlastnili napůl a už několik let se dohadovali, jak by s ním měli naložit. Zatímco má sousedka si chtěla dům ponechat, vždyť jí také zajišťoval velmi slušný pravidelný příjem, tak její syn trval na prodeji. Už dlouho si žil na vysoké noze, a nadělal dluhy, které nedokázal splatit. Bylo jen otázkou času, než po tom krásném domě skočí exekutoři.
Nechtěla prodat za žádnou cenu
A právě v tomhle okamžiku došlo k prvnímu fyzickému napadení mé sousedky. Na jednu stranu jsem chápala, že se ta ženská nechce vzdát dědictví po manželovi, ale na druhou stranu jsem si říkala, že kdyby ten barák prodala, a svého povedeného syna vyplatila, mohla mít jednou provždy klid. Nechápala jsem, že jí ten dům stojí za to. Vždyť s ním měla jen samé starosti. „To já na jejím místě bych se té barabizny zbavila, a pak si ty peníze pořádně užila. Viděla bych za ně celý svět,“ básnila Jaruška a já jí dávala za pravdu. Vždyť k čemu je vám majetek, když vám přináší jen samé trápení. Ovšem moje sousedka to tak neviděla.
Stýkala se s pochybnými lidmi
Jak jsem se později dozvěděla, rozhodla se, že barák udrží za každou cenu. Dokonce i kdyby měla překročit hranice zákona, a to tím nejodpornějším způsobem. První podezření jsem měla, když jsem viděla, jak u jejích dveří stojí fakt podivný muž. Byl zanedbaný a taky evidentně pod vlivem alkoholu. Sotva se dotkl zvonku u dveří, už ho má sousedka vtáhla dovnitř. Pochopitelně nevím, co si pak ti dva povídali. Jedno je ale jisté, o nic nevinného rozhodně nešlo. Toho muže jsem pak v našem domě viděla ještě několikrát, a nikdy jsem z něj neměla dobrý pocit. A to jsem ještě nemohla tušit, že až se tu objeví příště, bude to za asistence policie.
Sousedku vyvedli v poutech
Přitom to odpoledne bylo jako každé jiné. Koukala jsem se doma v televizi na svůj oblíbený seriál, když jsem najednou slyšela křik a obrovské rány. V tu chvíli jsem zapomněla na ostražitost a podívala se kukátkem ve dveřích na chodbu. Ta byla plná maskovaných policistů. Další pak vzápětí vyváděli z vedlejšího bytu sousedku a jejího podivného návštěvníka, oba v poutech. Tu noc jsem nespala, a pochopitelně po telefonu rozebírala tu zvláštní událost se svou kamarádkou. Protože Jaruška měla známé všude, a jednoho z nich prý dokonce na kriminálce, brzy jsem se dozvěděla pozadí onoho incidentu. Ostatně, už druhý den zaznělo z televizních zpráv, že žena z našeho města byla zatčena, když ve svém bytě předávala zálohu nájemnému vrahovi.
Sám se udal na policii
Tedy, on to vlastně nebyl ani žádný vrah. Spíš obyčejný zlodějíček, který si chtěl přivydělat nějaké peníze. Proto slíbil mé sousedce, že za určitý obnos zabije jejího syna. Sotva však na ten strašný kšeft kývl, dostal strach. Věděl, že není schopný vraždy, tak se šel raději sám udat na policii. Vyzbrojem odposlouchávacím zařízením pak dorazil k té ženské na schůzku, kde měl převzít zálohu. Dál už to všechno bylo v režii strážců zákona. Svou sousedku ani toho muže jsem už neviděla. Jaruška později zjistila, že oba čekají ve vězení na soud. A že zatímco ten chlápek patrně vyvázne, tak tu strašnou ženskou čekají dlouhé roky vězení.
Hana N. (63), Berounsko
