Pomáhat svým blízkým jsem považovala za svoji povinnost. Ale všichni toho potřebovali čím dál víc a já cítila, jak mi pomalu docházejí síly.
Celý život jsem s manželem a dcerou bydlela v malém domečku na kraji města. Postupně jsme si domek předělali podle svého a těšili se, jak si ho konečně v důchodu užijeme. „Budeme snídat na zahrádce!“ představovali jsme si idylická rána s kávou, koláčem a sklenicí pomerančového džusu.
„A uděláme malé pískoviště, až nám dcera porodí nějakého hezkého chlapečka,“ pokračoval manžel v představách a já ho hned napomenula: „Nebo holčičku, abych jí mohla plést copánky!“ Jenže, člověk míní a realita je úplně jiná.
Moji rodiče přestali život na polosamotě zvládat a my byli nuceni si je nastěhovat k sobě. Přece bychom je nešoupli někam do domova důchodců! Manžel jim upravil největší pokoj v přízemí, aby jim nic nescházelo a mohli si chodit sednout i na tu naši malou zahrádku, kterou jsme u domečku dlouho zvelebovali.
Všem jsem dělala služku
Soužití ale nebylo tak růžové, jak bych si přála. Naši si nemohli zvyknout na nové prostředí, pořád si na něco stěžovali a stále jim něco chybělo. Bylo mi jich líto. Táta už nemohl chovat svoje milované holuby a mamka zase slepičky, kterých měla vždycky plný dvorek.
A tak jen remcali a hádali se, co jim síly stačily. Byla jsem z toho dost zoufalá, když mě dcera potěšila nečekanou zprávou: „Mami, čekám dvojčata! Holky!“ byla jsem nadšená. Takové štěstí! Bohužel, dceřin partner byl jiného názoru a opustil ji těsně před porodem.
Sama doma zůstat nemohla a tak se nastěhovala k nám. Do malého domku, který byl těsný i pro dva, natož pro pět dospělých a dvě ukřičená miminka! Na nás s manželem zbyl obývák, ale ideální to nebylo. Přišli jsme o svůj klid a soukromí.
Dvojčata vyžadovala můj veškerý čas, který jsem navíc musela dělit mezi svoje rodiče a taky manžela, který, co čert nechtěl, dostal těžkou cukrovku. „Hani, pojď mi píchnout inzulín“ volal na mě, když jsem zrovna připravovala mléko pro naše malé princezny. V tom už volala mamka, kdy bude oběd a táta, že uklouznul na schodech.
Cítila jsem se čím dál hůř
Takhle to šlo od rána do večera a já někdy sotva stála na nohou. Cítila jsem se čím dál vyčerpanější. „paní, musíte se šetřit, nebo se zhroutíte!“ domlouval mi lékař, který mi byl nucen předepisovat čím dál víc léků.
Jenže, co jsem měla dělat? Všichni mě potřebovali! A tak jsem zatnula zuby a řekla si, že musím všechno vydržet. Myslela jsem, že za pár měsíců nebo let se všechno zlepší. Ale nic se nelepšilo. Dcera musela do práce, ab uživila dcery.
Manželovi kvůli cukrovce zčernal prst a čekala ho amputace. Naši moji pomoc potřebovali čím dál víc, táta už ani nevstával z postele. Já vstávala ráno v pět a chodila si lehnout před půlnocí. Jednou jsem se probudila a nevěděla, kde jsem.
Do očí mi svítilo ostré světlo a nemohla jsem pohnout rukou. Jako bych ji měla přivázanou, či co. „Paní Hanko, vzbuďte se!“ hladil mě někdo po tváři a já byla totálně zmatená. Zdá se mi nějaký sen? Nebo jsem umřela a ocitla se v nebi? Na peklo to nevypadalo…
Odpočinula jsem si až díky infarktu
„Měla jste slabý infarkt, musíte být v klidu!“ řekl zase ten hlas a já si všimla, že na stojanu nade mnou visí lahve s nějakou tekutinou. „Asi šampaňské, „ pomyslela jsem si a znovu usnula.
V nemocnici jsem strávila skoro měsíc a nádherně si odpočinula. Obavy o všechny svoje blízké jsem musela pustit z hlavy a přiznávám, že docela ráda. Zastala mě pečovatelská služba a taky dcera, která zůstala doma a převzala část mých povinností.
Díky infarktu se můj život o mnoho zlepšil. Nikdo z mých blízkých už moji péči nepovažuje za samozřejmou. Všichni se snaží mi nějak ulehčit. A tak si s manželem můžeme občas dopřát tu vytouženou snídani na naší malé zahrádce.
Kávu, koláč a taky skleničku pomerančového džusu. Připravují nám ji naše holčičky, které už za rok půjdou do první třídy.
Hana V. (62), Kutnohorsko
