Třicet let mi maturita nechyběla, ale potom jsem už bez ní nemohla být. Škola a učení se staly mojí noční můrou. Pomoct mi mohl jen učitel, ale ne zadarmo!
Maturitní vysvědčení asi bylo podstatnější, než roky praxe, které jsem měla. Dostala jsem na vybranou. Buď nastoupím do školy, nebo mě přeřadí na méně placenou, a o to fyzicky náročnější práci! „Už tu školu nezvládnu,“ brečela jsem doma manželovi na rameni a on mě utěšoval: „Tak si najdeš něco jiného, vždyť se svět nezboří!“
Škola byla peklo
Jenže právě že zboří. Vždyť všude píšou, že pro ženské nad padesát let není nikde místo! A nechat se na postarší kolena přeřadit k výrobní lince, kde se musí osm hodin stát na nohou, a ještě k tomu v příšerném vedru, se mi také nechtělo. Po mnoha večerech pláče jsem se rozhodla, že tu školu přece jenom zkusím. Už první den byl učiněné peklo. „Kupte si to a to, pořiďte si tamto, sežeňte si…“ slyšeli jsme každou vyučovací hodinu od učitelů. Všichni byli stejní. Vyhrožovali, hrozili, strašili. Jen jeden, takový vetchý stařík, byl sympatický. Na rozdíl od svých kolegů nás utěšoval, že to zvládneme! Bohužel se mýlil. Neuplynulo ani první pololetí a já věděla, že tu zpropadenou školu nezvládnu. „Přece to nevzdáš!“ domlouvala mi kamarádka a dodala: „Tak někoho podplať. Nebo tak něco…“
Rada k smíchu
Vůbec jsem nevěděla, jak to myslí! Když jsem se zeptala, pokrčila rameny a řekla: „Člověk prostě někdy musí přinášet oběti…“ Po téhle její větě jsem nebyla o nic moudřejší. Pravdu jsem se dozvěděla až o týden později, kdy jsme se opět sešly v cukrárně na našem náměstí. „Nebuď naivka. Prostě uděláš, co je třeba! Tu chvilku vydržíš…“ Rozesmála jsem se. Kdo by o mě stál? Vždyť už jsem dávno nebyla nejmladší, a váha se rok od roku zvyšovala. Manžel mě sice stále ujišťoval, jak mi to sluší, ale tak naivní, abych mu věřila, jsem přece jen nebyla! „To spíš pořádnou lahev, kdybych někomu dala!“ tvrdila jsem kamarádce, ale ta jen pokrčila rameny. Jako že sama uvidím…
Byl jako liána
Těch lahví jsem koupila pro jistotu víc a raději pořádně drahých. Vytoužené čtyřky mě neminuly! Zbýval mi už jen můj oblíbený dědeček, jak jsme mu se spolužačkami říkaly, ale ten na alkohol nebyl. Když jsem mu postavila lahvičku na stolek, zavrtěl odmítavě hlavou. Naklonil se ke mně a svým suchým jazykem mi olíznul šíji. Nečekaně a záludně! Něco tak odporného jsem v životě nezažila! Vyskočila jsem ze židle a popadla kabelku. Chystala jsem se utéct, ale on mě zarazil: „No no, snad se tak nic hrozného nestalo. Potřebujete dobrou známku, no ne? A já zase trochu toho lidského tepla…“ Bez ptaní se po mě začal vinout jako nějaká ztrouchnivělá liána. Kdo by to do toho dědka řekl, že bude mít ještě takové myšlenky? Vypadal na rovných sto let! Minimálně…
Už zbývá jen maturita
Byla jsem tak překvapená a šokovaná, že jsem se ani nehnula. On mě osahal, jako při prohlídce na letišti. Trvalo to jen chvíli a potom už otevřel moji studijní knížku a napsal mi jedničku. Byla to moje první! A také poslední. První pololetí jsem zdárně zvládla a to druhé také. Na staříčka jsme si zvykla. Zkoušky jsem si odbyla navlečená v dvojité vrstvě spodního prádla a roláku. Další rok už nás Dědek neučil. Zastoupila ho jeho mladá kolegyně. Byla přísná, ale dokázala všechno vysvětlit i mně. Svoji závěrečnou čtyřku jsem si poctivě zasloužila! Jen maturity se obávám. Prý u ní bude jako přísedící můj Dědek!
Olga M. (54), Litvínov
