Láska, nebo prokletí? Věkový rozdíl byl příliš velký

Málem studovala zemědělskou školu! Štíhlá dívenka původem z Brna, Alena Mihulová (53), si životní dráhu představovala vlastně úplně jinak, chtěla se zabývat zemědělstvím.

Byla odmítnuta z důvodu, že je maličká a vyhublá. Vzali by ji snad jedině do drůbežárny. Té představy se zalekla a rozhodla se pro studium střední ekonomické školy. Na dětství nevzpomíná jako na závratně šťastné období, rodiče se, když jí bylo pouhých deset let, rozvedli.

Také vás může zajímat ...

Otec ji nezavrhl, vídali se, ale přála si s ním žít tak, jako to viděla u ostatních dětí. Ekonomická škola ji nebavila ani za mák, rozhlížela se po něčem, co by ji pohltilo. Přihlásila se na konkurz do žižkovského amatérského divadla, obstála, začala zkoušet první hru – a vyhrála konkurz na film Sestřičky.

Tady začíná historie jedné velké lásky. Nikdo netušil, že fim se stane kultovním, legendárním. Vyhublá tmavovlasá dívka přišla na konkurz s kamarádkou, která jí zavolala a řekla jí o tom, že se shánějí herečky do nového filmu.

Šly spolu, aby se tolik nebály a nestyděly. Alena zaznamenala, že v centru pozornosti jsou vysoké blondýnky, které si filmaři fotografují jako o život, a poklesla na mysli. Pomyslela si: Nemám šanci! Herec Oldřich Vízner (71), který v Sestřičkách představuje řidiče sanitky Arnošta, promluvil v tom smyslu, že mu scénář nepřipadal výjimečný a že ho nenapadlo, že se vlastně podílí na vzniku pozoruhodného filmového hitu.

A když si Alena Mihulová, vylekaná sedmnáctiletá brunetka, v duchu řekla, že na konkurzu nemá co pohledávat, podíval se na ni jeden člověk ze štábu a zavolal na ni: „Ta malá, černá. Pojďte sem!“ Tehdy jí cosi začalo našeptávat: Co když mám naději?

Druhý den následovaly kamerové zkoušky, kdy vyděšené začínající herečce navlékli dobové prádlo – z padesátých let – podvazky a ohromné spodní kalhotky zvané bombarďáky.

Se začínající zdravotní sestřičkou Marií Sahulovou měla Alena Mihulová mnoho společného – také ona byla v herectví prozatím naprostým zajícem, i její zkušenosti s muži byly, řekněme, zanedbatelné. Byla vyděšená, když se dověděla, co bude obnášet dnes již legendární scéna v sanitce.

Na mladičkou herečku se totiž ve voze rychlé záchranné pomoci sápe její kolega Oldřich Vízner. Ti dva se při natáčení pochopitelně viděli poprvé a scéna pro dívku tak nepříjemná se natáčela jako jedna z prvních.

A tak Alena Mihulová hned od začátku pochopila, že herectví možná bude až překvapivě tvrdý chlebíček… Režiséra Karla Kachyňu spatřila poprvé na kamerových zkouškách. Vůbec nevěděla, kdo to je, on ji také viděl prvně v životě, a ještě ke všemu v prádle z padesátých let.

Opravdu kuriózní předznamenání osudové životní lásky. A to byl teprve začátek! První scéna, která se natáčela, byl porod v sanitce. K smrti vyděšená mladičká herečka se snažila vybavit si text, ale znervózňovala ji kamera a přihlížející filmový štáb, kromě toho byla nesnesitelná zima.

Ačkoli se text pilně učila doma a myslela si, že ho perfektně umí, jakmile se začalo točit takzvaně naostro, nešťastné dívce se nevybavilo ani písmenko. Okolí se asi domnívalo, že se Alena text nenaučila, protože je lehkomyslná a prostě se jí nechtělo.

Začínající herečka vůbec nevěděla, co má říkat. A režisér ji příliš nepomohl. Seděl v rohu sanitky, a když se ukázalo, že dívenka ze sebe nevypraví ani slovo, vyběhl ven se zaťatými pěstmi a řval, že Alenu zabije.

Naštěstí tam byla rovněž herečka Pavlína Mourková, vzala si nebohou dívku stranou a utěšovala ji. Řekla jí, aby si z toho dědka nic nedělala, že je takhle vzteklý věčně. Alena měla oči plné slz. Kdyby jí tehdy někdo řekl, že se proti ní tak starý pan režisér jednou stane jejím manželem, asi by mu doporučila psychiatrické vyšetření.

Karel Kachyňa byl vynikající psycholog a hned zaznamenal, že v případě Aleny Mihulové by s řevem a výhrůžkami daleko nedošel. Rozhodl se tedy pro opačný extrém a začal na ni být sladký jako med. Byl tak hodný, až způsobil, že se do něho zamilovala.

Prostě to s tou dobrotou přehnal, a pak už se s tím nedalo nic dělat. Ostatně nejen Alena se zamilovala. Postihlo je to oba. A každý ví, že je snad lehčí poručit větru a dešti, nežli lásce. Chodili spolu deset let – a dlouho vztah tajili.

Pro Alenu to byly nádherné časy, několikrát se nechala slyšet, že by neměnila ani za nic, i s přihlédnutím k peklu, které následovalo. Kachyňa si vymínil, že svatba bude, leda kdyby byla Alena těhotná. Dceru Karolínku (24) dostal k sedmdesátinám, s tím, že se tedy musí oženit.

Přes věkový rozdíl a rozdílnost povah bylo jejich soužití harmonické. Bydleli v márnici nedaleko Pražského hradu, pochopitelně zrenovované. Při pátrání po historii této pozoruhodné stavby vyšlo najevo, že tam měl svého času domov pražský kat.

Režisér Karel Kachyňa si na zdevastovaném domě prověřil svůj talent k provozování řemesel. Rád pracoval se zedníky, uměl to se dřevem, s kovem. Výsledkem je krásný objekt schovaný za širokou zdí, která je porostlá prastarým břečťanem a loubincem.

Malou Karolínku její tatínek hýčkal deset let. Pak těžce onemocněl. Choroba mu dramaticky změnila osobnost. Mihulová už jako mladičká tušila, že tahle láska nemá perspektivu, že za ni nakonec draze zaplatí.

Jen si neuměla představit, jak moc to bude bolet. V krásné zahradě za zdí se něco naplakala. Změnila se ve zdravotní sestru. Začalo to, před čím ji všichni varovali. Z šarmantního, sebevědomého a uznávaného režiséra se stal umírající bezmocný muž, rozzlobený sám na sebe a na celý svět.

Je to těžké tak, jak každý tuší, že umírání je. Ale kdo to s někým blízkým neprožil, neví. Trvalo to bezmála dva roky. Slíbila mu, že se o něho bude starat do poslední chvíle. Slib dodržela. Není divu, že následovaly deprese.

Vysvobození hledala herečka v alkoholu. Jenomže skutečná její třináctá komnata nespočívala v tom, že by byla alkoholička. Na kolena ji dostala právě její životní láska, soužití s o mnoho starším mužem. Kdyby slib, že se o něho postará až do jeho smrti, nedodržela, neuměla by s tím žít.

Takhle se sice dokázala sama na sebe podívat do zrcadla, ale propadla alkoholu. Byla sama, bez práce. Kdo by svěřil roli nespolehlivé alkoholičce? Život se rozpadal na kousky. Díky lékařům a antidepresivům se dala dohromady natolik, že se raduje z Českého lva za film Domácí péče, kde vysloveně zářila.

Nejdůležitější pro ni bylo uvěřit, že život může být zase ještě pěkný. A pochopit, že ten, kdo ho udělá pěkným, je ona sama – že to za ni nikdo neudělá. A že nemá žádný smysl naříkat na osud. .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...