Manžel byl typický despota, tchyně zlá ženská, tchán, ten raději umřel, než aby se s ní hádal. V tomhle trojúhelníku se zkrátka nedalo žít.
Manželova vila byla prostorově špatně vyřešená, jen třípokojová, a tak jsme se tísnili v takovém kamrlíku, tchyně bydlela v ložnici a všichni jsme se scházeli v obývacím pokoji. Můj muž tam věčně sledoval fotbal, neexistovalo, abychom se někdy dívali na pořad, který by se líbil mně. Tchyně se mě nezastala, spíš ještě, jak se říká, přikládala pod kotel. Nenechala na mně nit dobrou. Ani vnučce, zdálo se mi, se nevěnovala. Kolem ní pobíhala nádherná dvouletá blonďatá holčička, a místo, aby jí babička vyprávěla pohádky, jedovatým hlasem říkala: „Proč jí nekoupíš nové sandálky? Copak nemáte peníze na boty? Koukala jsem, že sis koupila kabelku. Vyhazujete peníze z okna. Pro sebe utrácíš, co? K čemu kabelka? Kdyby byla aspoň hezká, ale ty sis koupila ošklivou. Vždycky jsem říkala, že nemáš vkus.“ Takové a podobné věci jsem poslouchala den co den.
Pozorovala jsem hvězdy
Začala jsem utíkat do svého světa, žila jsem v bublině. Neměla jsem kam jít, rodiče zemřeli, byla jsem na světě sama, jen s Aničkou, to byla moje jediná radost. Neuměla jsem se bránit, bylo mi necelých dvacet let. Tchyně mi vyčítala, že utrácím za hlouposti, že špatně vychovávám malou, že jsem mizerná matka a málo uklízím. Nevzpomínám si, že by mi během doby, kdy jsem u ní bydlela, řekla něco pozitivního. Naštěstí chodila brzy spát, vždy se mi ulevilo, když jsem večer pozorovala její okno a zjistila jsem, že zhaslo. Pak už jsem měla celou velkou zahradu, která vilu obklopovala, pro sebe. Procházela jsem se po úzkých cestičkách, pozorovala staré stromy, hvězdy nad hlavou, prohlížela si květiny. Byla jsem vyučená květinářka, toužila jsem po vlastní zahradě, ale kde bych k ní přišla. U tchyně na zahradě jsem si nesměla zasadit ani kadeřavou petrželku.
Muž na střeše
Byl deštivý srpen. Začínala chladná rána, a od nich už byl krůček k dešťům a mlhám. A to je prosím moje nejoblíbenější počasí. V ten den, o kterém chci vyprávět, déšť nemilosrdně bičoval zahradu, odnášel okvětní lístky růžím, povalil květináče a konev, a potloukl kapradí. Pak už jen poprchávalo. Zdálo se mi, že vidím na střeše siluetu, ale říkala jsem si, že to už mi pocuchané nervy kreslí neexistující obrázky. Nekreslily. Na střeše stál chlap a chodil po ní jako kaskadér. Vyjekla jsem, mohl to být totiž zloděj a v podkrovním pokojíčku spalo moje dítě. Ale chlap se ze střechy slušně představil, řekl, že je bratranec, bydlí v blízkém městečku a teď že mu moje tchyně telefonovala, aby se přišel mrknout na střechu, že zatéká.
Láska na první pohled
„A proč vás neznám, když jste bratranec?“ volala jsem. Odpověděl, že mi to poví, až sleze. Odstranil závadu, slezl ze střechy, přišel ke mně do altánu a vysvětlil, že je sice bratranec, ale s tetou a jejím synem se nikdy moc nestýkali. Od toho dne jsem už myslela jenom na něho. Bylo to osudové setkání. Trápilo mě, jestli není ženatý, nic jsem o něm nevěděla a zeptat jsem se nemohla. Připadala jsem si trapná, myslet na někoho, koho už zřejmě ani neuvidím. Ale pak jsem jednou večer seděla v altánu s knížkou.
Nečekaně se objevil
Tchyně naštěstí už spala a můj muž v tu dobu obvykle dřepěl v hospodě. Objevil se tu jako duch. Dívali jsme se na sebe a ani jeden z nás nevěděl, co říct. Byla to hrozně trapná chvilka, modlila jsem se, aby neodešel. A on pak najednou řekl: „Vy odtud fakt neutečete? Máte rozum?“ Zřejmě znal tetičku a bratrance líp, než by se mohlo zdát. Pokrčila jsem rameny: „Je to moje jediná střecha nad hlavou. Mám tady dítě. Rodinu nemám. Co bych asi tak mohla dělat, nevíte?“ Zamyslel se. „Nejspíš potřebujete prince, aby vás vysvobodil.“ Pomyslela jsem si, že na světě není princ, který by mi mohl pomoci. Že nezbude než postavit se na vlastní nohy.
Změnila jsem svůj život
V duchu jsem děkovala osudu, že mi aspoň na okamžik poslal do cesty toho chlapa ze střechy, který mi naznačil, co bych měla udělat. Aničku, i když byla maličká, mi vzali od září do školky, v květinářství v nedalekém městečku mi k mému údivu prodavačka řekla, že odchází na mateřskou dovolenou a shání za sebe náhradu. Doma jsem si kvůli tomu vyslechla své. Moje rozhodnutí však bylo pevné a nezvratné. Občas jsem si na manželova bratrance s vděčností vzpomněla. Dal mi impuls k novému životu. A jindy jsem si říkala, kde asi je…
Kytice rudých růží
Přišlo nádherné babí léto. Zrovna jsem se chystala zavřít krám, když tam vrazil a koupil sedm rudých růží. Vázala jsem tu kytici a říkala si, pro koho ji asi má. Zaplatil, podala jsem mu ji, řekl, že je hezká a dal mi ji. Prý je pro mě za to, že jsem si dokázala úplně sama zařídit nový život. Pak povídá: „A na jaké adrese teď bydlíte?“ Zůstala jsem na něj beze slova zírat. Zavrtěl hlavou: „Fakt jste ještě neodešla?“ A byl pryč.
Dal mému muži za vyučenou
Věděla jsem, že paní z domku na náměstí pronajímá malý byt. O několik dní později jsem už dceru ze školky odvedla tam a zavolala domů, že se nevrátím. Jenomže manžel během půl hodinky přijel na náměstí a začal rušit noční klid. Řval mi pod oknem, pak se tam začal s někým prát. Byl to můj tajemný dobrodinec, bydlel nedaleko, a když slyšel řev a z okna uviděl mého muže, věděl, kolik uhodilo. „Rozbil jsem mu hubu,“ řekl poté, co se můj muž válel na chodníku a naříkal. Poděkovala jsem mu a pozvala ho dovnitř nejen na kávu, ale na celý zbytek života.
Markéta J. (54), Plzeň
