S manželem jsem prožila hezkých třicet let, vychovali jsme dvě děti, pořídili si domek. Vždycky to nebyla procházka růžovým sadem, ani se mnou, ani s ním. Já jsem dost náladová, když se nastartuju umím udělat pořádnou scénu. Také jsem tvrdohlavá jako mezek a pěkně urážlivá. Standa je zase nemluvný, když mu něco přeletělo přes nos, páčila jsem to z něj dva měsíce.
Dosud byl klid
V posledních letech byl klid. Děti se odstěhovaly a my měli víc času. Pravda, Standa měl nějaké problémy v práci, také byl dost často nemocný, a to mu kazilo náladu. Ale všechno to byly věci, které netrvají věčně a při troše snahy se dají vyřešit. Navíc si našel odreagování, začal hrát hry na počítači a bylo vidět, že se pak vždycky cítí líp. Proto jsem ho v tom zpočátku podporovala a nic jsem nenamítala, když utrácel za lepší počítač nebo křeslo. Letos na jaře se u mě objevily nějaké ženské problémy. Se Standou jsem to řešila jen tak letmo, věděla jsem, že by z toho byl zbytečně špatný a moc by mi nepomohl. Stejně mě ale překvapilo, jak málo zájmu projevil. To jsem si ale uvědomila až zpětně. Náš čtyřletý vnouček jen o něco málo později onemocněl atopickým ekzémem. Léčba je běh na dlouhou trať, navíc pojišťovny proplácejí jen něco. Syn Tobiáš má tři děti, hypotéku na dům, snacha je na mateřské. Rezervu, kterou měli, poměrně rychle spolkly neproplácené léky a procedury. Když jim ale lékařka řekla, že by měli zkusit Mrtvé moře, už nebylo z čeho brát. Je logické, že se s prosbou o pomoc obrátili na nás.
Pro peníze
U nás doma se vždycky hospodařilo tak, že jsme měli každý svůj účet a rozděleno, kdo vyřizuje jaké pravidelné platby. Co nám na konci měsíce zbylo, nebo peníze, které jsme vydělali navíc, třeba odměny nebo třinácté platy, jsme dávali na účet společný, spořicí. Ten obhospodařoval Standa. Počítala jsem, že na něm máme dost, abychom synovi půjčili. Sotva jsem Standovi vysvětlila, o co jde, spustil velmi rozčileně a hlasitě. Že má všeho dost. Svého života, své práce, rodiny a vůbec. Všechno ho vysává a připravuje o energii. Nikdo mu nerozumí a já už vůbec. Jediné, u čeho si jakž takž odpočine, jsou ty pitomé hry. Tam aspoň může vyhrát a taky si v týmu hráčů najít přátele, co mu rozumějí.
Všechno špatně
Protože ta rodina, kterou se oháním, ho jen semlela. A děti, ano děti. To je hezké, že je máme, ale to se o ně budeme starat až do smrti? Rozmazlila jsem je, a teď to mám. Říct, že jsem byla v šoku, není přesné. Čekala bych cokoli, jen ne takový výbuch. Po všech těch letech je najednou všechno špatně? To v sobě celou dobu dusil? A co s tím chce teď dělat? V danou chvíli asi nic, protože se sebral a jel za kamarádem s nějakými součástkami na auto. Bylo jasné, že se jen tak nevrátí. Já se klepala jako ratlík.
Měla jasno
Nakonec jsem zavolala kamarádce Tamaře. Ta měla jasno poměrně rychle. Zeptala se mě, jak často Standa hraje, jak se v poslední době změnil, co dělá, jak se jmenuje hra, kterou hraje. Ona má velký přehled, o všechno se zajímá, a tak byla hned doma. „To je jasné. Má závislost na tom hraní. Tahle šmejdská hra je tím známá. V Anglii dokonce stojí asi za pěti procenty všech rozvodů. Sepisují i petice za její zákaz!“ To jsem rozhodně netušila. Ale připadalo mi zvláštní, označovat za závislost něco, co nic nestojí. Ale i v tom mě Tamara vyvedla z omylu. „Jasně, samotná ta hra je zadarmo. Jenže aby ses dostala na vyšší úrovně, musíš, tedy můžeš, kupovat různé doplňky. Bez nich jsi pomalá. Jestli se tak rozčílil kvůli tomu, že by měl vnukovi zaplatit pobyt u moře, pak proto, že není z čeho. Tipla bych si, že vybílil váš společný účet. Musíte ho co nejrychleji dostat někam na léčení, alespoň ambulantně. Tohle není žádná legrace.“
Nikam to nevede
Za dvě hodiny mi volal syn, že se u něj chce táta stavit a popovídat si. Vysvětlila jsem mu situaci a pak čekala, co bude dál. Když Standa od Tobiáše odjel, syn mi zavolal. Hlavním tématem jejich rozhovoru byly stížnosti na mě. Jak manželovi nerozumím, jak ho dusím, jaký má se mnou hrozný život. Ano, hraje, ale je to jen takový únik, a i když ho to něco stálo, nic to neznamená. Kdyby byl v pohodě, nehrál by. A pokud jde o ně, o děti, prý vždy stojí na mé straně, což ho taky ničí, ale mlčel, protože většina dětí má raději matku. Tadeáš se snažil být v klidu. Když Standa skončil, řekl mu, že si myslí, že to tak není a hraní je jeho největší problém. A až si ho vyřeší, uvidí věci jinak. Po návratu domů jsem mu dala nůž na krk já. Buď se bude léčit, nebo odcházím. Nakonec velmi neochotně svolil. Zanedlouho to budou dva měsíce, co začal docházet na léčbu, syn ho tam pravidelně vozí. Jeho terapeut, s kterým jsme v kontaktu, ale moc optimistický není. Podle něj se Standa k léčbě nerozhodl, popírá, že by měl problém a vše bere jako velkou křivdu. Šance na vyléčení jsou proto minimální. Jediné, v co můžeme doufat je, že nakonec dostane rozum.
Kateřina (56), Brno .
