Lesní studánka chránila před zlem

Bylo to magické místo, které přitahovalo místní bylinkářky snad odnepaměti. Podle pověstí v ní pramenila živá voda…

Ráda vzpomínám na studánku skrytou v kapradí v blízkosti mého rodného domu. Věřila jsem, že je kouzelná a chodívala jsem si k ní omývat obličej. Takové studánky totiž přinášely podle různých pověstí nejen krásu, ale také zdraví. Studánka se nacházela sice téměř u cesty, ale cizím lidem byla utajena ve vysoké trávě.

Také vás může zajímat ...

Stará bylinkářka

V její blízkosti rostly podivné rostliny, které se nikde jinde nenacházely. Pravidelně k ní přicházela nabírat vodu místní bylinkářka. Byla už stařičká, ale stále čiperná. Věřila, že za svůj vysoký věk a čilost vděčí právě vodě ve studánce.

Kromě vody, kterou si nabírala do džbánů, trhala stará paní u studánky také drobné lístky, které sušila na čaj na dlouhověkost. Rostly prý pouze zde.

Zmizela

Bylinkářka byla v kraji vyhlášená. Mnoho lidí si k ní chodilo pro radu a kupovali od ní různé domácí masti a tinktury na všemožné problémy. Jednoho dne pak stará paní bylinkářka, na kterou dodnes vzpomíná celá vesnice, záhadně zmizela a nikdo už ji nikdy neviděl.

Děsivý sen

Krátce po jejím zmizení jsem začala mít sen o studánce. Opakoval se noc co noc, až se z něj stala taková moje dětská noční můra. Sen začínal vždy na návsi. Kde se vzal, tu se vzal, z rybníka se vynořil muž.

V obličeji byl modrý, oči vytřeštěné. Utopenec! Vylezl z vody a začal mě honit kolem rybníku, kolem domu i stodoly. Nikde nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. Domy byly prázdné, všichni zmizeli. Věděla jsem, že musím utíkat ke studánce, abych se zachránila.

Zjevení u studánky

Cesta byla strmá a zarostlá vysokou trávou. Utíkala jsem jako o život, prodírala se roštím a slyšela, jak za mnou funí muž z rybníka. Byl ve výhodě. Já běžela po dvou, on po čtyřech. Byl stále blíž a blíž.

V poslední chvíli, když už jsem opravdu nemohla a upadla, se objevila žena v dlouhých šatech a šátkem na hlavě. S velkou úlevou jsem jí skočila do náruče.

Odvedla mě domů

Muž, co mě pronásledoval se náhle zastavil, z nějakého důvodu se té ženy bál. Jen zlostí syčel a nakonec se odplazil pryč. Žena se šátkem ve vlasech mě pohladila po rameni, vzala za ruku a řekla: „Pojď, půjdeme domů!“ Dovedla mě až ke dveřím, a pak náhle zmizela. Jakoby se rozplynula.

Fotografie

Uplynulo mnoho let. Rodiče zemřeli a já vyklízela jejich dům. Přitom jsem narazila na starou fotografii prababičky. Zemřela dávno před mým narozením, ale byla to přesně ta žena, která mě ve snech zachraňovala.

Fotografii jsem si vzala a mám ji stále u sebe jako amulet pro ochranu. Provází mě už léta, a kdykoli se dostanu do potíží, zapálím svíčku, vyndám fotografii a s prababičkou si povídám. Problémy se vždy jako zázrakem samy vyřeší.

Ilona K. (62), Plzeňsko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...