Můj kousek štěstí

Léta lžu synovi o tom, že je mým dítětem

Zpráva, že nemohu mít děti, bylo to nejhorší, co mě v životě potkalo. S manželem jsme proto adoptovali chlapečka. Po smrti muže mě ale zžírá pokušení říct synovi pravdu.


S mým mužem Lojzíkem jsme byli mladí, šťastní a měli pocit, že všechno máme před sebou. Lojza dokončil průmyslovku a začal pracovat ve stavební firmě. Já jsem v té době už vařila ve školní jídelně. Děti jsem měla stále na očích, tak jsme si přáli, aby i naším malým bytem na sídlišti zněl dětský smích a pláč. Pláč slyšet byl, ale můj. To když mi gynekolog řekl, že moje otěhotnění by musel být zázrak. „Heleno, nebreč,“ řekl jednou večer Lojza. „Vlastní, nevlastní, vždyť na tom nezáleží. Dáme domov nějakému dítěti z kojeneckého ústavu.“ Moc mě tím překvapil, sama jsem o tom přemýšlela, jen jsem měla strach, co by manžel řekl.


Sen se nám splnil


Trvalo to dlouho, ale jednoho dne zadrnčel telefon a v něm nám hlas oznámil: „Máme pro vás půlročního chlapečka!“ Uprostřed řady postýlek s těmi nejmenšími byl ten „náš“. Klidně ležel a usmíval se. Okamžitě mnou projel záchvěv obrovské lásky. Chytla jsem Lojzu za ruku a vydechla dojatě: „To je náš syn!“ Výjimečnou chvíli nenarušily ani informace od ředitelky kojeňáku. Dozvěděli jsme se, že matka našeho Míši utekla z pasťáku, otěhotněla a pak to dlouho tajila. Otec neznámý. V těhotenství pila, kouřila a čichala toluen. Chlapec se narodil s nízkou porodní váhou a byl přidušený. „Máte možnost si to rozmyslet,“ řekla ředitelka. „Nikdo by vám to nevyčítal.“ My ale měli jasno. Děťátko jsme chtěli hned.


Byl to náš poklad


Michálek byl hodné a sladké dítě. Brzy se začalo sice ukazovat, že bude lehce opožděný, přesto bychom ho neměnili! Mnohokrát jsme se shodli, že to bylo to nejlepší rozhodnutí našeho života. Radost z Míši měli i naši rodiče, i když zpočátku nadšení nebyli. „Cizí dítě, nevíte, jaké geny bude mít,“ bručel zejména otec. Pak si ho ale Míša omotal kolem prstu. Jako nás všechny. Časem jsme se zmohli na malý domek a začali nový život. Nikdo netušil, že Míša není náš vlastní. Podporovali jsme ho v tom, co mu šlo. „To mám po tátovi,“ smál se vždycky. Přestože byl náš Míša pomalejší, chodil do běžné školy. Věděli jsme, že bychom mu měli říct, že je adoptivní. Jenže jsme to odkládali a odkládali.


Těžké rozhodnutí


Bylo mu třináct, když Lojza onemocněl. Diagnóza byla strašná: rakovina. Umřel dva měsíce po Míšových patnáctých narozeninách. Míša to těžce nesl, na tátovi doslova visel. Nesmím přece přijít s dalším šokem a říct mu, že Lojza nebyl jeho táta! Po manželově odchodu mi Míša moc pomohl. Školní výsledky sice neměl úplně hvězdné, ale rád pomáhal jiným, byl nesmírně citlivý a empatický. Léta běžela a já jsem pořád neměla odvahu říct pravdu. Mezitím nastoupil do domova seniorů, kde pracuje dodnes. Mám radost, když slyším, jak je u stařečků oblíbený. Dnes je Míšovi šestatřicet let, má skvělou přítelkyni a chtějí se založit rodinu. Právě teď by měla být ta správná chvíle mu říct o adopci. Jenže co bude, když zjistí, že žil tolik let ve lži? Vždyť mu naruším celý svět, ve kterém žil!


Iveta (63), Opava

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden