Jsem velká milovnice květin a taky to doma u mě tak vypadá. Všude tam,kde by mohlo být místo, je květina. Mám ráda zelené nekvetoucí, takže jsem si oblíbila palmy a juky. To jsou moje lásky. Ale zažila jsem šok.
Mám juky dvě malé a pak jednu velkou monsteru, na kterou jsem pyšná. Říkám jim Moje holky. Monstera má skoro dva metry na výšku a stále se rozrůstá. A i když se v kuchyni skoro kvůli ní nehnu, nevzdám se jí. Mám ji jako společnici při vaření. Ale nejvíce jsem pyšná na svou juku a to tu největší. Koupila jsem si ji tehdy před lety v Praze. Stála skoro čtyři tisíce, protože je hodně vysoká a rostou na ní další dva kmínky. O své rostliny se starám jako o své děti a proto se jim u mě tak skvěle daří. A protože když poprvé vysvitlo sluníčko, rozhodla jsem se, že své krásky dám na předzahradu, aby taky nasály energii ze sluníčka. Venku jsem jim otřela listy od prachu a natočila je pěkně na mírné slunce. Listy se na něm jen leskly a já se na ně často koukala z okna a sledovala lidi, jak se nad tou krásou pozastavují a kochají se.
Malá nepozornost
Úplně jsem dmula pýchou. Jenže jsem pak šla vařit a na své kytky jsem tak trochu pozapomněla. Začalo se stmívat a jakmile skončily hlavní zprávy, tak jsem si uvědomila že mé "děti" nejsou doma. S klidem jsem šla na před dům a málem mě polil pot. Zastavilo se mi srdce. To snad není možné! Jak může být někdo tak drzý, tak bezohledný, říkala jsem si. Ta největší juka a jedna malinká chyběly! Krve by se ve mě nedořezal a srdce mi zase začalo tlouct, div mi nevyskočilo z hrudi. Stála jsem na místě, rozhlížela jsem se kokem sebe, ale milovaná juka nikde nebyla. Ty kytky přece nemají nožky, tak utéct samozřejmě nemohly. Ihned mě napadlo, že mi je někdo ukradl. Jenže jak? Ta velká vážila snad dvacet kilo i s ozdobným květináčem. To jen tak nikdo nemohl vzít do ruky nebo dát na kolo a jet pryč. Navíc by si toho každý všiml, taková kytka by všude budila pozornost. Rychle jsem se stavila ke dvěma sousedům, kteří jsou poblíž.
Jako špatný sen
První sousedka nic neviděla, druhá ano. Říká mi: „Obě kytky vzaly dvě paní, které jely okolo bílým autem. Prý je od vás koupily. Byly to docela příjemné dámy.“ Sousedka si s nimi ještě pokecala, jak je pěkné počasí a že se tam květinám daří. Málem jsem omdlela. Tak mě kradou mou pýchu a sousedka se se zlodějkami ještě vybavuje. Ani nevím, jestli jí to mám mít za zlé. Sama věděla, jak mi na nich záleží a že bych je nikdy nikomu nedala. Ženy jí řekly, že jsem jim ty dvě juky prodala a že si jedou pro ně, tak to sousedce divné nebylo. Samozřejmě, že jsme brečela. Fotky kytek jsem měla, tak jsem je vystavila na internet s prosbou, že mi je někdo ukradl ze zahrady, jestli si někdo něčeho nevšiml. Bohužel ani po týdnu žádná pozitivní zpráva. Pár lidí to bralo jako vtip, ale já to jako vtip nebrala.
Upadne jim ruka?
Ještě jsem pár dní doufala, vyhlížela, že se v těch ženách hne svědomí, ovšem zbytečně. Manžel mě uklidňoval. Prý jim upadne ruka,možná obě, ale já vím, že se tohle zlodějům nestává. To si jenom tak říkáme. Je tomu skoro třetí týden a já jsem bez mé velké juky a jedné malé. Bude se to zdát jako praštěné, ale já je měla ráda. Dokonce jsem jim dala jména. Velká a Malá. Já vím, nic originálního. Ale každý si přece můžeme zvolit jména i pro kytky, které milujeme. A i když hodnota obou přesáhla skoro sedm tisíc, na policii jsme nevolala. Co bych jim taky řekla? Už vidím ty jejich pobavené tváře, jak mě poslouchají a myslí si, že jsem nějaká pomatená ženská. Třeba ne, ale nevím. Raději to neriskuji. Moje juky byly sice na mém pozemku, ale tam se mohl dostat kdokoli. A i kdyby... Bylo by to slovo proti slovu, že mi ji ukradly ty dvě ženy. Určitě by se ony bránily, že jsem jim je prodala. A jak já bych dokázala, že to není pravda?
Už budu opatrná
Dodnes nevím, kdo to byl a zajímalo by mě, jestli se o ty dvě moje milované holky někdo taky stará s takovou láskou, jakou jsme jim roky dávala já. Aspoň bych byla klidnější, ale stejně si nedovedu jaký u toho má pocit, když má doma kradené květiny? To přece nemůže nikoho těšit. Nebo jsou lidé už tak otrlí, už ukradnou cokoli a je jim jedna, že to někomu ublíží? Ještě dnes mě bolí u srdce, když vidím dvě prázdná místa, kde mé juky byly. Samozřejmě, že mám už vyhlídnutou další juku, ale musím zase nějaký ten měsíc šetřit. Jejich růst je velmi pomalý a já bych chtěla již zase velkou. Od té doby budu dávat mé vzácné květiny jen na malý balkonek. Sice je budu muset tam střídat, ale aspoň mi je nikdo neukradne.
Lucie S. (55), Javorník
