S dědou žili v bývalé hájovně na samotě u lesa. Celý život se učila naslouchat lesu a zvířatům. Nakonec je dokázala i dokonale imitovat.
Babička byla vždycky šprýmařka. Už když mě jako maličkou hlídala, tak parodovala různá zvířata, aby mě rozesmála. Mívala bláznivé nápady, které jsme my děti dokázaly velmi ocenit a dospělé zase často přiměly k smíchu.
Duet s kohoutem
Byla ranní ptáče. Každé ráno vstávala v pět hodin, aby v baráčku poklidila, nakrmila zvířata a dědovi připravila snídani. Byla jako náš kohout Otakar, který ráno co ráno kokrhal a budil lidi po celé vesnici.
A babička se k němu přidávala. Ten jejich duet by probudil i mrtvého. Zpočátku obyvatelé vesničky trochu remcali, ale časem si na ten povyk zvykli a přišel jim vtipný. Každý se tak probouzel se smíchem ve tváři.
Obávaná prasata
Prarodiče měli spoustu zvířat. Kromě desítky slepic a kohouta Otakara, to byli husy, králíci, a také koza Líza. Babička se o všechna zvířata s láskou starala a lidé ze sousedství, hlavě děti, si k nám s nimi chodili hrát.
Všichni byli krotcí, takže žádné nebezpečí nehrozilo. Nedaleko lesa však žila ještě divoká prasata, která vzbuzovala ve vesničanech strach. Potkat se s bachyní a selátky nebyla žádná legrace, dokonce i ten nejodvážnější mužský lezl na nejbližší strom.
Děsila kolemjdoucí
V chrochtání divočáků však byla naše babička mistr. Nejenže tím děsila děti, ale i dospělé. A dělala to s velkou oblibou. Aby někoho vyděsila k smrti, byla schopná schovat se v houští a číhat, dokud někdo nešel okolo.
Byla tak přesvědčivá, že i děda se dával na útěk. Všechny už nachytala, všichni si dávali pozor, aby jí nesedli na lep, ale jí se stejně podařilo znovu je napálit.
Došlo i na myslivce
Po nějaké době se odhodlala i k tomu, že si počíhala na místního myslivce. Jednou odpoledne kráčel po pěšině a vtom se ozvalo hlasité zachrochtání. Myslivec strhl pušku z ramene a volal: „Evo, jsi to ty? Vylez nebo tě střelím!“ Jenže místo babičky vylezla ze křoví bachyně.
Myslivec tím byl tak zaskočený, že zapomněl na svoji zbraň a poroučel se na nejbližší strom, odkud zoufale volal o pomoc. Ztropil si tím takovou ostudu, že se tomu místní ještě několik let poté smáli. A myslivec z toho samozřejmě nevinil nikoho jiného, než naši babičku.
Jarmila V. (54), Říčany
