Babička byla pěkné kvítko

S dědou žili v bývalé hájovně na samotě u lesa. Celý život se učila naslouchat lesu a zvířatům. Nakonec je dokázala i dokonale imitovat.

Babička byla vždycky šprýmařka. Už když mě jako maličkou hlídala, tak parodovala různá zvířata, aby mě rozesmála. Mívala bláznivé nápady, které jsme my děti dokázaly velmi ocenit a dospělé zase často přiměly k smíchu.

Také vás může zajímat ...

Duet s kohoutem

Byla ranní ptáče. Každé ráno vstávala v pět hodin, aby v baráčku poklidila, nakrmila zvířata a dědovi připravila snídani. Byla jako náš kohout Otakar, který ráno co ráno kokrhal a budil lidi po celé vesnici.

A babička se k němu přidávala. Ten jejich duet by probudil i mrtvého. Zpočátku obyvatelé vesničky trochu remcali, ale časem si na ten povyk zvykli a přišel jim vtipný. Každý se tak probouzel se smíchem ve tváři.

Obávaná prasata

Prarodiče měli spoustu zvířat. Kromě desítky slepic a kohouta Otakara, to byli husy, králíci, a také koza Líza. Babička se o všechna zvířata s láskou starala a lidé ze sousedství, hlavě děti, si k nám s nimi chodili hrát.

Všichni byli krotcí, takže žádné nebezpečí nehrozilo. Nedaleko lesa však žila ještě divoká prasata, která vzbuzovala ve vesničanech strach. Potkat se s bachyní a selátky nebyla žádná legrace, dokonce i ten nejodvážnější mužský lezl na nejbližší strom.

Děsila kolemjdoucí

V chrochtání divočáků však byla naše babička mistr. Nejenže tím děsila děti, ale i dospělé. A dělala to s velkou oblibou. Aby někoho vyděsila k smrti, byla schopná schovat se v houští a číhat, dokud někdo nešel okolo.

Byla tak přesvědčivá, že i děda se dával na útěk. Všechny už nachytala, všichni si dávali pozor, aby jí nesedli na lep, ale jí se stejně podařilo znovu je napálit.

Došlo i na myslivce

Po nějaké době se odhodlala i k tomu, že si počíhala na místního myslivce. Jednou odpoledne kráčel po pěšině a vtom se ozvalo hlasité zachrochtání. Myslivec strhl pušku z ramene a volal: „Evo, jsi to ty? Vylez nebo tě střelím!“ Jenže místo babičky vylezla ze křoví bachyně.

Myslivec tím byl tak zaskočený, že zapomněl na svoji zbraň a poroučel se na nejbližší strom, odkud zoufale volal o pomoc. Ztropil si tím takovou ostudu, že se tomu místní ještě několik let poté smáli. A myslivec z toho samozřejmě nevinil nikoho jiného, než naši babičku.

Jarmila V. (54), Říčany

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...