Lásku jsem vždycky brala vážně. Tak vážně, že jsem si na první vztah počkala až do dvaadvaceti. Bohužel dopadl katastrofálně. Aniž bych to tušila, zapletla jsem se s mužem, který už partnerku měl. Vzpamatovávala jsem se z toho dlouho a těžce. Pak přišlo pár známostí, které vypadaly sice nadějně, ale vždycky to skončilo mým zlomeným srdcem. V sedmadvaceti jsem se seznámila s Petrem. Vlastně nás dala dohromady moje práce. Jsem totiž vyučená čalounice a Petr sbíral starožitnosti. Neměl moc peněz, a tak kupoval věci, které mohl sám nebo s nějakou pomocí zrestaurovat.
Zlomené srdce
Pak je se ziskem prodal a peníze, které vydělal, utratil za nějaký kousek, který opravdu chtěl. U nás v dílně se zastavil s nádhernou secesní židlí. Opravu dřevěných částí zvládl sám, ale jak si poradit s čalouněním, to nevěděl. Když mu můj šéf oznámil, kolik by stála oprava, posmutněl. Pak řekl, že to raději zkusí sám. Byl mi sympatický, a tak jsem mu nabídla, že mu pomohu. Byla jsem šikovná, židli jsem opravila a pak se pustila do korálkového lustru, který koupil. Práce se nám dařila, bylo nám spolu hezky. I tak ale trvalo skoro rok, než mi řekl, že mě má rád a chtěl by se mnou být. Neodpověděla jsem mu hned, po všem, co jsem zažila, jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem připravená na další vztah. Ale nakonec jsem kývla. Byla jsem ale rozhodnutá, že tentokrát si srdce zlomit nedám. První dva roky to se mnou neměl vůbec lehké. Byla jsem plná pochyb a ne vždycky jsem se k němu chovala hezky. I když mi s ním bylo dobře a měla jsem ho ráda, bála jsem se pustit si ho k tělu. Ale pak se to zlomilo. Najednou mi došlo, že tenhle muž mě opravdu miluje, že je ten pravý a že s ním chci zůstat. Chtěla jsem mu to, že se mnou vydržel, co nejvíc vynahradit, a tak jsem pro něj dělala první poslední.
Patřili jsme k sobě
Já jsem obdivovala jeho cit pro starožitnosti, podnikavost i odvahu. V tom, co dělal, měl úplnou svobodu. Nikdy jsem neřešila, kolik utrácí za své koníčky, přece si na ně vydělal. A nikdy jsem ho nenutila do svatby, protože jsem si říkala, že my se přece ani brát nemusíme. Patřili jsme k sobě, tak k čemu svatba? Dlouhou dobu se nám dařilo. Petr si pořídil obchod se starožitnostmi, jeho sbírka utěšeně rostla. Já zase začala vedle práce šít kabelky. Nijak jsem se nesnažila prorazit, prostě mě to bavilo. Mojí hlavní životní náplní byl Petr, chtěla jsem, aby byl se mnou šťastný a spokojený.
Měla jsem to složité
Tak to šlo celých dlouhých patnáct let. Pak na mě přišlo takové složité období. Měla jsem nějaké zdravotní problémy, přišla jsem o práci a dost těžko jsem si hledala jinou. Petr se tvářil, že mám samozřejmě jeho podporu, ale po čase začal být bez nálady, jako by ho to zlobilo. Trápilo mě to, nevěděla jsem, jak z toho ven, ale zároveň jsem neměla sílu to s ním řešit. Jedním z háčků v našem vztahu totiž bylo, že nikdy nedokázal moc mluvit o tom, co ho trápí. Pak se situace u mě uklidnila, ale zase se objevily potíže u něj. Celé dva roky jsem se ho vyptávala, co se děje, jak mu mohu pomoci. Ale většinou se vymluvil na práci a já mu věřila. Mrzelo mě to, ale brala jsem to tak, že každý máme lepší a horší období.
Neznala jsem ji
A pak, jednou odpoledne odešel z domu a nechal na stole svůj mobil. Nikdy jsem se mu do něj nedívala a nevím, proč jsem to tentokrát udělala. Vykoukla na mě esemeska od nějaké Pavly, se kterou se chystal na hory. Normálně by mě to nezarazilo. Měl spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými jezdil ven. Jenže bylo zvláštní, že tuhle Pavlu jsem neznala. Stáhl se mi žaludek a podívala jsem se do historie. Podle zpráv si s ním psala už víc jak půl roku a trávili spolu dost času. To se mě strašně dotklo. V poslední době na mě totiž vůbec neměl čas, nikam jsme nechodili, protože byl pořád pracovně vytížený. Večer jsem se ho zeptala. Neřekl mi nic. Když jsem se ho ptala, snažil se to zahrát do autu a nějak mě uchlácholit. Tím víc mi ale bylo jasné, že to není jen nějaká kamarádka. Po týdnu odjel na služební cestu. Já byla celou dobu jako na jehlách. Nakonec jsem to nevydržela a milé Pavle jsem zavolala. Nejdřív dělala, jako že Petra skoro nezná, ale pak se rozpovídala. Že s Petrem sice nic nemají, ale je jí sympatický a ráda by s ním chodila. Ale že má malé dítě, tak to zatím není možné. Že od něj ví, že už se ode mě snaží delší dobu odejít, že mě nemiluje, náš vztah vyšuměl a že se mnou není spokojený. Ale že prý se od něj nenechám odstřihnout.
Vůbec nic nezapíral
Když jsem telefon položila, klepaly se mi ruce a myslela jsem, že omdlím, nebo umřu. Najednou se mi začaly skládat dohromady různé drobnosti. Když jsem zavolala Petrovi, byl příšerně rozčílený, Pavla už mu totiž poslala zprávu. Moc mi toho neřekl, ale ani nezapíral. Když se vrátil ze služební cesty, vůbec se mnou nemluvil. A nemluví dodnes. Jsou to už dva měsíce a on jen mlčí a odmítá o tom, co se stalo mluvit. Nevím, co mám dělat. Mám ho ráda a nechci o něj přijít. Ale tak, jak teď žijeme, se žít nedá. Kamila Dvořáková (47), Pardubicko .
