Za sebou jsem měla krátké manželství ještě ze studentských dob. I navzdory věku a špatným zkušenostem jsem stále čekala a věřila, že někdo pravý ještě přijde.
Nebyl to princ na bílém koni, i když podle pranostiky na něm často jezdíval. Jmenoval se Martin a seznámil nás společný známý v létě na grilování. Martin mnoho lidí na oslavě neznal. Stejně jako on, i já jsem přišla sama. Skončili jsme v družném rozhovoru a povídali si celé odpoledne. Podezírala jsem kamaráda, že to takhle celé zinscenoval, abych se s Martinem mohla dát dohromady. Nevyčítala jsem mu to. Byla jsem naopak ráda. Martin byl sečtělý a přemýšlivý zralý muž. Navíc dobře vypadal. Na konci večera jsme si vyměnili telefonní čísla.
Poznávali jsme se
Za pár dní jsme šli na večeři. Večer se vyvedl a my jsme se začali scházet pravidelně. Vždycky jsme šli do restaurace, do divadla, nebo ke mně domů. Nikdy ne k němu. Po čase mi to přišlo už divné. Na rovinu jsem se ho zeptala, jestli má někoho jiného, s kým i bydlí. Martinovi bylo trochu trapně. Vysvětlil mi, že bydlí s rodiči. Není to nic, s čím se pětačtyřicetiletý muž chlubí své přítelkyni. Martin měl i svůj dům, ale daleko od práce. Vyhovovalo mu jezdit do práce od rodičů, kteří bydlí pět ulic od firmy. Dům prý potřebuje rekonstrukci a samotnému se mu do toho nechce, vysvětlil mi. I on by se však chtěl probouzet ráno vedle mě.
Všechno se vyvíjelo slibně
Brala jsem to jako signál, že mi Martin něco naznačuje. Že by chtěl se mnou bydlet a i do rekonstrukce by se mnou šel? Potěšilo mě to. Byli jsme spolu jen tři týdny, brala jsem to jako znamení, že i Martin vidí v našem vztahu něco víc. Od té doby jsme na víkendy jezdili do jeho domu. Vždy jsme něco malého udělali, třeba upravili zahradu, vymalovali, poklidili. Později jsme zůstávali i přes týden.
Všechen čas trávil v práci
Finančně i časově to však bylo náročné. Cestovat každý den čtyřicet kilometrů, to se odrazí i na spotřebě benzínu, i budík jsme museli nastavovat na dřívější hodinu, než jsme byli zvyklí. Navrhla jsem Martinovi, ať se přestěhuje ke mně. Byl to jen malý podnájem, ale aspoň bychom si zkusili společné bydlení. Martin až tak nadšený nebyl, ale nakonec souhlasil. Měsíc bylo všechno relativně v pořádku. Nehádali jsme se. Pokud se i nějaký konflikt vyskytl, dokázali jsme si promluvit a věci si vysvětlit. Potom však Martina povýšili. Měl vlastně štěstí v neštěstí. Bohužel plat mu zůstal stejný, jen množství práce narostlo. Pracoval od nevidím do nevidím. Neustále byl vystresovaný, aby něco nepokazil.
Viděl jen moje chyby
S příchodem nové pracovní pozice nadobro odešel náš intimní život. Martin dokonce začal spát na gauči. Prý si lépe odpočine. Čekala bych něco takového po třiceti letech manželství, ne po třech měsících vztahu. Co bylo ještě horší, Martin nabyl pocitu, že se mu v práci opravdu daří. A i přesto, že pracoval stále více, pořád si stěžoval, že mu na platu nepřidali, ale doufal, že se to brzy stane. Začal se navážet i do mě. Měla bych být ambicióznější a odpovědnější. Narážel na to, že mi nevadilo dělat na bezvýznamné pozici. Byla jsem jen řadový zaměstnanec, ale práce pro mě končila úderem půl páté a netahala jsem si ji domů. Od známé jsem se doslechla, že si na mě stěžuje, jak jsem líná a jen bych jedla v restauracích, chodila do kina nebo se dívala na seriály. Ponížilo mě to. Martin věděl, jaký je můj životní styl, už když se ke mně stěhoval. Dokonce se mu prý nelíbí, že vůbec nesportuji a moje tvary jsou spíše kypřejší. Nic jsem mu na to neřekla. Nevěděl, že o tom vím. Nechtěla jsem udělat zle kamarádce, která mi to celé prozradila.
Stále v nás věřím
Chvíli jsem si i myslela, že si známá vymýšlí. Jak však chvílemi vidím odpor v Martinových očích a uštěpačné poznámky, když se na mě dívá, je mi jasné, že ho už nepřitahuji tak, jako předtím. Martina však nechci ztratit. Nevěřím, že s někým, s kým jsem si od začátku tak perfektně rozuměla, bychom se mohli až tak odcizit za tak krátkou dobu. Připisuji to stresu a vytíženosti v práci. Někdy však už nevím, jak dál. Dokdy mu mám dát ten čas a prostor a čekat, kdy se opět uklidní? Nebo ho mám vyhodit s tím, že možná vyhazuji i něco, co mohlo být hezké a mít budoucnost? Protože někdy má Martin i světlé chvilky: když už vidí, že přestřelil a já jsem odměřená nebo se rozpláču, je tím nejvíc milujícím partnerem na světě. Vezme mě ven, lichotí mi. Pak ale vše opět padne do starých kolejí a já si začnu připadat nepotřebná a nepřitažlivá. Takže nevím, co dál, protože moje touha po domově s partnerem je stále opravdu velmi silná.
Tamara M. (46), střední Čechy
