Dlouhá léta jsem přehlížela manželovo chování. Napřed kvůli dětem, pak kvůli tomu, že jsem se za něj styděla. A také proto, že jsem měla pocit, že je to také moje vina.
Venku je tak krásně. A celý svět je tak krásný! Jsem nadšená z úplných maličkostí. Jenže já jsem dnes první den venku. Sice jenom na nemocniční zahrádce a s nezbytnou rouškou na obličeji, ale je to obrovský pokrok. Ještě před měsícem jsem vůbec nevěděla, zda budu žít. A vlastně se mi ani žít nechtělo. Celé tělo mě bolelo a ta hanba, která mě ničila.
Slušný a galantní
Dušana jsem si brala po nevydařeném prvním manželství. Moje děti z prvního vztahu spěly do puberty a podle mého názoru potřebovaly mužského v rodině. A Dušan byl skvělý. Alespoň tak se mi jevil na začátku. Nebyla jsem do něj přímo zamilovaná, ale získal si mě svou galantností a věčným optimismem. To bude vhodný manžel a otec pro nás.
Hezká rodinka
Byla hezká svatba, romantická svatební cesta. A také první týdny byly celkem pěkné. Dušan se držel a já na všechno koukala růžovými brýlemi. Teprve postupně jsem si začala všímat jeho poněkud diktátorských manýrů. Vše muselo být neustále podle něho. Děti i jjá musela poslouchat, co budeme dělat o víkendu, co budeme vařit, do čeho investovat peníze. Já si to ale zprvu ještě pochvalovala. Konečně nemusím všechno rozhodovat sama. Převzal zodpovědnost můj pečlivý manžel.
Děti se bouřily
První, kdo projevil s tvrdým režimem, byly proto moje děti. Nebavilo je neustále poslouchat přednášky na téma, jak moc se mají učit, jak mají být zodpovědní a v kolik musí přijít domů. Když něco nesplnily, následovaly tvrdé tresty a zákazy. Já to ale pořád ještě viděla, jako dobré výchovné metody. Tolik jsem se bála, že na pubertu svých dětí zůstanu sama, že jsem byla vděčná Dušanovi za jeho výchovu.
První neshody
Postupně jsem si ale i já začala připadat jako na na vojně pod vedením despotického generála. A tak jsem se pokusila vznést nějaké protesty a námitky. To jsem ale dělat neměla. Dušana to vždycky hrozně rozzlobila a byla z toho pak hádka. V té chvíli celý zbrunátněl, řval jak pominutý, používal hrubá slova, která jindy nesnášel. Vůbec jsem ho nepoznávala a začala jsem se ho docela bát.
Nikdo by mi nevěřil
Ze všeho nejvíc jsem se ale bála, aby tohle Dušanovo chování nikdo neviděl. Všichni byli v našem širém okolí přesvědčeni, že jsem konečně našla toho správného, zodpovědného, slušného a hodného muže. Někteří mi to od srdce přáli, jiní možná záviděli. Ale nemohla jsem připustit, aby se tento obraz o našem skvělém manželství nějak pokazil. Tu hanbu bych asi nepřežila.
Nečekala jsem to
Přestože naše hádky a Dušanovy výbuchy vzteku byla stále častější, utěšovala jsem se, že ho to prostě jednou přejde. Zejména, když budeme doma všichni poslouchat a budeme k němu vstřícní. Jenže moc to nepomáhalo. A pak při jedné takové hádce mi z ničeho nic přilítla první facka. Ale ne ledajaká. Hlavou jsem vzala při té ráně o futra dveří. Před očima se mi rozsvítilo tisíce hvězdiček a já myslela, že snad omdlím.
Upřímně se omlouval
Druhý den manžel donesl velkou kytku, koupil víno a chlebíčky a moc se omlouval. Vysvětloval, že má v práci těžkosti, že mu ruply nervy. Prosil mě za odpuštění a sliboval, že už se to nikdy nestane. Uvěřila jsem mu. Něžně jsme se pomilovali a já zapomněla na svoji oteklou tvář. Bohužel teprve později mi došlo, že to bylo z Dušanovi strany jen jedno velké divadýlko.
Rána sem, rána tam
Jakoby se tou první fackou spustil u Dušana nějaký mlátící mechanismus. Od té chvíle každý náš konflikt skončil fyzickým napadením. Někdy to byl jen takový „malý“ žďuchanec. Jindy přilétla dost tvrdá boxerská rána. Své úrazy jsem maskovala jak se dalo. Kamarádku jsem ale neoklamala.
Kamarádka měla jasno
Nakonec jsme ji tedy všechno řekla. Chtěla, abych od Dušana odešla, dokud je ještě čas. Děti se už osamostatnily, neměla jsem se tedy podle ní na co vymlouvat. Jenže já si nechtěla veřejně přiznat, že mám doma ne hodného muže, ale mlátičku. Cítila jsem se za to zodpovědná. Kdybych ho přece neprovokovala…. Moje přítelkyně z toho byla zoufalá. A začala mě od té chvíle hlídat. Volala mi, jestli je všechno v pořádku nebo se u nás nečekaně stavila. Dušan to neviděl rád.
Skončili jsme v karanténě
No a pak přišel koronavirus a s ním i nařízená izolace. Najednou jsem se ocitla ve vězení, ze kterého nebylo úniku. Přesto mi svitla naděje. V této krizové situaci začal zprvu Dušan fungovat tak, jako kdysi na začátku našeho vztahu. Byl sice důsledný, ale zodpovědný a skvěle zorganizoval náš život. N8kupy, roušky, dezinfekci. Vypadalo to, že je spokojený, ve svém živu. Řídil, přikazoval, plánoval...
Ponorku jsme nevydrželi
Bohužel vše trvalo déle, než Dušanovo nadšení pro věc. Brzy jsme o sebe v bytě zakopávali a začínaly pomalu a jistě pracovat nervy. Už si ani nepamatuju, co spustilo ty poslední události. Najednou jsme se strašně hádali. Dušan křičel jak smyslů zbavený, mlátil vším, co mu přišlo pod ruku a pak začal bušit do mě. Pochopila jsem, že mi jde o život, ale neměla jsem šanci něco udělat. Zachránila mě kamarádka. Nedalo jí to a šla zjistit, jak jsme na tom. Když slyšela ten hrozný křik přes dveře, zavolala ihned policii. Zachránila mi život.
Monika V. (59), Ostrava
