Můj kousek štěstí

Manžel objevil můj portrét v muzeu

Nechala jsem se přesvědčit a vyrazila s mužem na jeho služební cestu do Paříže. Čekalo mě tam překvapení, ze kterého jsem se nikdy nevzpamatovala.

Můj manžel Jakub mi nabídl, abych s ním jela na pár dnů do Paříže na služební cestu. Cestuji s ním ráda, protože ho ani nenapadne vnucovat mi jeho program a nevláčí mě po galeriích, když na to nemám buňky. Já se raději toulám po ulicích a prohlížím obchody. Zatímco si manžel vyřizoval pracovní záležitosti a běhal po muzeu, já si koupila překrásné lodičky. Pozdě odpoledne se Jakub objevil v hotelu bledý jako smrt a prosil mě, abych s ním navštívila okamžitě Louvre. Poznala jsem se Táhl mě k malému obrázku, abych si jej pozorně prohlédla. Byla to kresba ženy sedící na pohovce, za zády měla pléd. Popošla jsem blíž a nohy se mi podlomily. Přestože kresba nebyla barevná, věděla jsem najednou jistě, že klobouk té ženy je z rudého sametu a dlouhá péra smetanové barvy. Pléd přehozený přes opěradlo měl na smetanovém podkladě drobné kresby barvy klobouku.

Ta žena jsem byla já.

Najednou jsem si začala vybavovat další věci. Uvědomila jsem si, že malíř, který dílo vytvořil, se jmenoval Ingres. Vytanulo mi s naprostou jistotou, že obraz vznikl v Římě v době, kdy můj manžel, architekt, dostal cenu za svou práci. A ještě něco! Ten klobouk jsem si nasadila obráceně, abych malíře pozlobila , a on mi ten žertík oplatil tím, že mě s obráceným kloboukem namaloval. Sál se se mnou zatočil pod tíhou vzpomínek. Poprvé v životě jsem omdlela… Začala jsem pátrat Probudila jsem se na gauči v nějaké kanceláři a Jakub si vyčítal, že mi ten obrázek vůbec ukazoval. Necítila jsem se dobře, s námahou jsem vstala, oči se mi zavíraly. Ani nevím, jak jsme se dostali do hotelu. Tam jsem usnula a spala neuvěřitelných šestnáct hodin. Edmeé! Honilo se mi hlavou stále dokola.

Chtěla jsem vědět víc!

Sebrala jsem druhý den odvahu a vyrazila za poslední peníze znovu do Louveru. Znovu jsem stála před obrazem a toužila po vysvětlení. Signování a datum byly v pravém rohu. Stálo tam černé na bílém Ingres Delineavit – Roma 1816. Náhle se objevil hlídač, přinesl mi židli a řekl: „Včera jste nás vylekala, ale ta podoba je až děsivá.“ Usmála jsem se na něj a odpověděla svou lámanou francouzštinou: „Vidíte ta pera na klobouku? Jsou obráceně. A s ním celý klobouk,“ Igneé existovala V tu chvíli naštěstí dorazil Jakub. Zjistil, že na pokoji nejsem, a začal mě hledat. Naštěstí ho napadlo začít v galerii. Ukázal mi koupenou knihu s názvem Kresby Ingres. Horlivě jsme nalistovali stránku, na které se skvěl můj portrét. Text zněl: „Kresbu okouzlující Amandy – Edmeé Destouches poznamenal malířův rozmar. Módní klobouk s péry ji nasadil obráceně. Kresba se datuje do doby, kdy přijela se svým manželem Louisem Nicolasem do Říma, aby tam její muž převzal cenu za architekturu. “ Bylo mi v tu chvíli do pláče. Jak mohu být Edmeé, když jsem Kristýna z Prahy a je začátek jednadvacátého století? Na převtělení jsem nikdy nevěřila. Od té chvíle si kladu stále stejnou otázku – jsem ta žena na portrétu skutečně já? A když ne, jak jsem mohla všechny ty podrobnosti vědět?

Kristýna (42), Praha .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden