Do hospody chodil můj muž pravidelně. Naše trápení ale začalo, když jednou při odchodu platil a zbylo mu pár drobných. Zkusmo je hodil do automatu a vyhrál tisícovku.
Ještě nedávno jsem měla doma úplně normálního chlapa, který nebyl ani lepší ani horší než všichni ostatní. Sice mi trochu vadilo, že si to svoje pivo každý den neodpustí, ale dobře jsem věděla, že by mohlo být mnohem hůř. To jsem ale ještě netušila, jaké hrozné časy nás čekají. A stačilo tak málo.
První vyhrání z kapsy vyhání
Když Karlovi jednou po zaplacení útraty v hospodě zůstalo v ruce jen pár mincí, zdálo se mu, že je kvůli tomu zbytečné otevírat peněženku. Vhodil je do výherního automatu a napoprvé mu přálo štěstí. Vyhranou tisícovkou se pak asi měsíc všem okolo vytahoval. Jenže jsem netušila, že se peníze znovu a znovu pokouší v různých hernách po městě rozmnožit. Nikdy předtím se u něj totiž sklony k hazardu ani v nejmenším neprojevovaly. Někdy se sice vracel domů z hospody veselý a někdy pak zase hodně přešlý, ale ani tenkrát mě nic netrklo. Dneska bych se za to ale nejradši profackovala. Kdybych si totiž něčeho dokázala všimnout, nemuseli jsme žít všichni s dětmi u matky a poslouchat, jak špatně jsme se svým životem naložili.
Prohrál všechny naše peníze
Karel totiž krmil automaty našimi životními úsporami asi tři měsíce, než jsme se ocitli úplně na suchu. Na všechno jsem přišla, když jsem chtěla platit v obchodě pravidelný větší nákup a peníze na účtu mi na něj nestačily. Nejprve jsem křičela na nějakou nebohou paní v bance, než mi ukázala náš výpis z účtu, na kterém na mě pod všemi výběry z bankomatu v našem městě zírala velká nula. Nevěřícně jsem mrkala, ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že to má na svědomí manžel. Nejdřív jsem si samozřejmě myslela, že si jistě někdo okopíroval naši kartu, jak jsem o tom slyšela ve zprávách v televizi, a teď nás systematicky okrádá. Když jsem ale hned, jakmile Karel přišel domů, na něj s naší šílenou finanční situací vyrukovala, manžel se mi doslova složil před očima. Z velkého silného chlapa se najednou stala třesoucí se hromádka nervů, co mi brečela v obýváku, že si nemůže pomoct. „Jani, neboj se, já to všechno určitě vyhraju zpátky, uvidíš. Jen se musí obrátit štěstí,“ snažil se mě hloupě uklidnit.
Dlužíme, kam se podívám
Jen co jsem se probrala ze šoku, začala jsem hystericky ječet: „Ty rozhodně nic zpátky vyhrávat nebudeš! Už do té bedny nehodíš ani jedinou korunu, jinak se s tebou okamžitě rozvedu. Vždyť já nemám ani na boty pro děti! Teď si ještě budeme muset půjčovat na základní věci.“ Myslela jsem, že snad prasknu vzteky a pak jsem si teprve všimla dalšího Karlova hodně provinilého výrazu, po kterém hned sklopil hlavu. Vypadal opravdu jak spráskaný pes. „Už nám asi nikdo nepůjčí, já jsem si totiž už trochu půjčoval,“ vykoktal. „Kolik?“ vysekla jsem. „Hodně,“ snažil se Karel ještě mlžit. „Okamžitě mi řekni kolik!“ řvala jsem na něj. „Tři sta tisíc,“ zašeptal. Otočila jsem se na podpatku a práskla dveřmi. Chodila jsem okolo domu a brečela. Jak jsem mohla být tak hloupá a ničeho si nevšimnout?
Léčba, nebo rozvod
Když jsem se dostatečně vyvztekala a vybrečela, vrátila jsem se domů a dala manželovi ultimátum: „Pokud se okamžitě půjdeš léčit, možná se s tebou nerozvedu. Věř mi, že jestli hodíš do automatu až do své smrti jen jednu korunu, udělám to a navíc už nikdy neuvidíš děti!“ Výhrůžky zabraly a druhý den už si Karel balil věci na léčení. Sice ho pak i poslušně absolvoval, a teď už se půl roku drží. Ale já se pořád nemůžu zbavit toho divného pocitu, který jako by mi seděl za krkem. Nemůžu se pořádně uvolnit, jsem pořád v křeči. Pořád totiž nevím, zda můžu Karlovi vůbec někdy odpustit, co nám udělal. Stejně tak nevím, jestli mu někdy dokážu věřit, že se to nebude opakovat. Teď mu rozhodně nevěřím, hlídám ho jako ostříž. A podnikla jsem všechna potřebná opatření k tomu, aby se nedostal k žádným penězům. Za všechno, co utratí, mi ukazuje účtenky. Jediné jeho štěstí je, že proti tomu neprotestuje.
Splácím téměř celou výplatu
Museli jsme se totiž i s dětmi přestěhovat k mojí mámě a většina každé mé výplaty jde na Karlovy dluhy. Tímhle tempem je budu splácet víc než dva roky. Zapomněla jsem říct, že Karla vyhodili z práce asi týden před mým šokujícím zjištěním. Někdy totiž do práce jaksi „zapomněl“ jít. Po cestě procházel okolo herny a automaty na něj lákavě poblikávaly a údajně cítil v kostech, že musí využít příležitosti. A teď, když se z léčebny vrátil, ho už kvůli špatné pověsti nechce nikdo zaměstnat. Stejně ho ale mám pořád ráda a nechci ho doopravdy odpustit. Chci mu dát příležitost, aby mi ty nervy, co mi způsobil, vynahradil. Jsem ale skálopevně přesvědčená taky o tom, že pokud zjistím, že jednou jedinkrát ještě hrál, okamžitě s ním už navždycky skončím.
Sabina N. (45), Karviná
