Když jste s někým dlouhá léta, zjistíte třeba to, že se u vašeho partnera střídají období dobré nálady a hovornosti s obdobími, kdy s ním moc velká řeč není. Petr to takhle měl už od doby, co jsme spolu začali chodit.Zpočátku jsem ty jeho zachmuřené nálady řešila, snažila jsem se ho rozmluvit nebo nějak potěšit. Ale časem jsem přišla na to, že to nemá smysl. Když se uzavřel do sebe, stál o jediné. Aby mu celý vnější svět, včetně mě a později i dětí, dal pokoj. Zůstat mimo mi usnadňovalo zjištění, že i když na něj tahle nemluvnost přijde, není vyloženě nešťastný, jen si v sobě něco řeší a chce být sám.
Zase mlčel
Do mlčenlivosti Petr upadl skoro čtvrt roku před šedesátými a mými pětapadesátými narozeninami. Obvykle mu to vydrželo měsíc, maximálně dva, ale já měla takových starostí, že jsem si ani nepovšimla, jak dlouho už je uzavřený do sebe. Starosti jsem si začala dělat teprve dva týdny před plánovanou oslavou. Protože mi odkýval všechno, o čem jsem se s ním snažila mluvit, bylo pozváno docela dost lidí. A já si nebyla jistá, jak bude oslava probíhat, když bude Petr duchem tak trochu mimo.
Oslava se vydařila
Nakonec se ale všechno vydařilo. V den oslavy byl jen maličko odtažitý, ale bavil se dobře. Já taky. Ještě jsem netušila, co mě čeká. Na oslavu jsme měli pronajatou hospodu, takže jsem si nemusela dělat hlavu s uklízením. Druhý den po oslavě jsem se probudila s dobrou náladou a vědomím, že mám před sebou týden volna. Petr už byl vzhůru, seděl u kuchyňského stolu a pil kafe. „Potřebuji si s tebou promluvit,“ začal hned jak mě uviděl ve dveřích, „mám pro tebe takové překvapení, ale nejsem si úplně jistý, co tomu řekneš.“ Protože se tvářil, jako že celkem o nic nejde, byla jsem klidná. Říkala jsem si, že asi vybral nějaký nezvyklý dárek, třeba vyhlídkový let balonem, nebo tak něco. „Pronajal jsem si byt a budu se stěhovat,“ pokračoval.
Vzala jsem to jako vtip
„Jo, tak fajn,“ pousmála jsem se, „a teď to překvapení.“ „Ty mi nevěříš. Ale to je opravdu to překvapení. Na zítra mám objednané stěhováky. Dneska zabalím a zítra se stěhuji. Myslím, že to tak bude lepší. “ Zůstala jsem, jako by do mě uhodil blesk. To přece nemohl myslet vážně? Jako robot jsem došla ke stolu. Když mi podal hrnek s kávou, napila jsem se, ale necítila jsem žádnou chuť. Byla jsem v šoku. Po chvíli prvotní ochromení povolilo. Začala jsem na Petra chrlit otázky. Našel si někoho? Udělala jsem něco? Vadím mu? Zdá se mu, že už si nerozumíme? Jen vrtěl hlavou. Ne, ne, ne a ne. Prý za tím nemám hledat nic složitého. Prostě přišel na to, že bude lepší,když se odstěhuje. A přesně tomuhle, těmhle scénkám, se chtěl vyhnout. Proto všechno zařídil v utajení. Když začal o scénkách, začala jsem na něj křičet.
Pořád jsem se vyptávala
Nechápala jsem, jak o tom všem může mluvit tak chladně a ze mě ještě dělat hysterku. Potom, když se přehouplo poledne, jsem upadla do fáze přemlouvání. Chodila jsem za ním po bytě jako pejsek a snažila se ho přesvědčit, že je to celé nesmysl. Ale stál si za svým. Nepoznávala jsem ho. Nechápala jsem ho. Měla jsem dojem, že to nemůže být pravda. Že to musí být skrytá kamera. Se soumrakem na mě padla strašná únava. Za celý den jsem se nezastavila, ani mě nenapadlo někomu zavolat. Celá rozhozená jsem si vzala prášek a šla si lehnout. Druhý den ráno mě vzbudil hluk. Nejdřív jsem si nemohla vzpomenout, co se děje. Pak se mi všechno vrátilo a pochopila jsem, že se Petr skutečně stěhuje. Další dva dny jsem zůstala v noční košili a bez kontaktu s okolím. Ani jsem nevěděla, co bych komu řekla, tak šílené mi to přišlo.
Na pomoc mi přijely děti
Nakonec jsem zavolala dětem, dceři a synovi, aby přijeli. Nebylo jednoduché jim říct, co se stalo. Ale byla jsem tak vyřízená, že jsem ani nechodila okolo horké kaše. Popravdě koukali na to stěhování stejně nevěřícně jako já. A také měli spoustu otázek, na které jsem jim nedokázala odpovědět. Protože jsem nevěděla, proč Petr odešel, jestli si někoho našel, jestli se mnou nebyl šťastný, jestli není nemocný, prostě nic. Jediné, co jsem věděla, že jsem žila vedle někoho, z koho se během vteřiny stal naprostý, nepochopitelný cizinec.
Zmůže něco psycholožka?
Syn Pavel nakonec Petrovi zavolal a pak řekl dceři Heleně, že pojedou za tátou. Celou dobu, co byli pryč, jsem byla jako na jehlách. Čekala jsem, že přijedou s nějakým vysvětlením. Když přijeli, byli zamlklí a moc toho z nich nevypadlo. Prý jim Petr řekl jen tolik, že v poslední době jsme si moc nerozuměli, necítil se spokojený a že by chtěl zbytek života prožít jinak. Jak, to už neřekl. Není divu, že jsem skončila u psychologa a na prášcích. Ale ani moje doktorka, a to na to má školy, mi doteď nedokázala odpovědět, co se to s mým mužem stalo. Mám obrovský problém se s ním jen bavit, ale zároveň o něj nechci přijít. Před týdnem se nám ho, děti vydatně pomáhaly, podařilo přemluvit, že půjde k psycholožce se mnou. Doufám, vlastně se spíš modlím, aby to bylo k něčemu dobré. Jitka M. (56), Jičín .
