Ne každý příběh lásky, který dobře začne, také dobře skončí. Záleží pak na každém, zda se postaví na vlastní nohy.
Seznámili jsme se ve vlaku, kterým jsem pravidelně jezdila do práce. Na počátku byl jeho úsměv, následovalo pozvání na skleničku a do roka se konala svatba. Kromě toho, že jsem se do Martina zamilovala na první pohled, hrál jistou roli i můj věk. Bylo mi už skoro třicet a do té doby mi připadalo, že toho pravého muže pro celý život budu hledat stále obtížněji.
Změnilo se to po druhém porodu
Po svatbě se mi v rychlém sledu narodili dva kluci. Právě po druhém porodu to u nás nějak přestávalo fungovat. Manžel byl pořád v práci, domů se chodil doslova jen vyspat a o víkendech když měl volno, se vše dělalo podle něho - dokonce si začal poroučet, co mam uvařit. Já byla na mateřské a s manželovou maminkou pod jednou střechou v malém bytě dva plus jedna. Peněz také moc nebylo. Manžel byl už jednou rozvedený a měl syna. Za svojí bývalou ženou a synem jezdil pravidelně jednou za měsíc. Časem začal vyžadovat, abych jezdila s ním a já uposlechla, i když mi to nebylo příjemné. Vlastně se vše začalo pomalu, nenápadně, ale jistě dělat podle mého manžela, ale mně to v té době vůbec nedocházelo, jako bych měla klapky na uších a očích. Když kluci trochu povyrostli, přišel manžel s tím, že chce další dítě, tentokrát dcerku. Vynutil si moje těhotenství a když se narodil třetí syn, byl zklamaný a vyhrožoval, že budeme mít třeba deset dětí, ale dcery se dočká.
O peníze jsem musela prosit!
To už jsem měla z Martina strach. Čím dál hůř jsme vycházeli s penězi. V polovině měsíce už často nebylo ani na jídlo. Z půjčky, kterou si Martin vzal, utratil polovinu za nepotřebné věci. Vyměnil banku, kam mu chodily peníze na účet a tak rozhodl, že bude úspornější, když i mateřská a přídavky na dvojčata budou chodit k němu. Mně se na můj názor neptal. Jen mi to oznámil. Na účet měl přístup jen on a nic mi nedával. Kdykoliv jsem se mu odvážila říct o peníze, odbýval mě, že o nájem, složenky i nákupy se stará on a já se o finance vůbec nemusím zajímat. Mimořádné výdaje, třeba na školní výlet dětem, jsem si musela doslova vyžebrat. Martin sice jezdil nakupovat, ale myslel přitom hlavně na sebe. Nikdy nezapomněl na své basy piva, ale na nějakou pozornost mně nebo dětem mu peníze nezbývaly. Po třetí mateřské jsem začala hledat práci. I tady mě Martin „nasměroval“: musela jsem nastoupit do firmy jeho kamaráda.
Udělala jsem rozhodný krok
Prožívala jsem denně šílený maratón. Vodila jsem nejmladšího syna do školky, ty starší dva do školy, pak rychle na vlak a do práce. Tam jsem se skoro nezastavila. Zpátky to bylo to samé, ještě udělat večeři, napsat s dětmi úkoly a do postele jsem vždy padla jako zabitá. Navíc moje výplata rovněž chodila na Martinův účet a já neměla přístup k penězům, které jsem si vydělala! Teprve tehdy jsem pochopila, že je ze mě opravdu finanční otrokyně. Našla jsem v sobě sílu a odhodlala se k návštěvě sociálního odboru. Tam mi ochotný úředník podal pomocnou ruku. Zajistil mi bydlení v azylovém domě a pomáhal mi i s přesměrováním výplaty a dávek na můj léta nevyužívaný účet. Manžel zuřil, ale jako slaboch se k přímému boji neodvážil. Rozvedli nás na první stání, i přes to, že jsme měli tři děti. Později jsem měla štěstí, že jsem potkala hodného staršího muže, který se mě i s dětmi ujal. O své syny se Martin vůbec nezajímal. Dnes už jsou dospělí a ani oni se s ním nestýkají; za svého „tátu“ berou člověka, který nám opět vrátil do života víru v dobro. Vím, že určitě nejsem jediná žena, kterou tohle potkalo a chci těm ostatním říct: nedejte se! Na svůj život a své vydělané peníze máte právo! A také si dejte pozor, komu věnujete svoji lásku a obětujete svůj život. Někteří muži za to vážně nestojí.
Věra (48), Beroun
