Můj kousek štěstí

Manžel tolik ublížil mému mazlíčkovi!

Vždycky jsem si myslela, že to zvíře nemá rád a neštěstí mi to potvrdilo

Když jsem to chlupaté stvoření přinesla domů v košíku, netvářil se můj muž právě nadšeně. A já ho podezřívám, že později pejskovi ublížil schválně.

Takové roztomilé štěňátko to bylo, když jsem ho u těch chovatelů viděla se batolit v kotci! Sotva koukalo, měl na sobě moc kůže už od narození. Francouzské buldočky buď milujete, nebo se vám oškliví. A já jsem v té první skupině. Jenomže, jak se záhy ukázalo, můj manžel, dnes jako bývalý, je ve skupině druhé.

Když jsem pejska vyndala z přepravky a nechala běhat po kuchyni, vypadal Matýsek strašně legračně a roztomile, ale Venda vůbec ne. Mračil se jak nějaký Trautenberk. Říkala jsem si, že ho to určitě přejde a že se naučí mít Matýska rád, ale nemyslím, že k tomu někdy došlo, ačkoli se můj muž dušoval, že ho rád má. A tvrdil to ještě skálopevněji poté, co došlo k tomu neštěstí.

Hurá, důchod!

Musím se vrátit na začátek... Máme domeček se zahradou a já jsem si odjakživa představovala, jak po té zahrádce bude běhat pejsek a jak bude roztomile hafat. Musela jsem ale počkat s realizací toho mého plánu. Pracovala jsem a ani můj muž by neměl čas se o psa starat.

Nechtěla jsem, aby to zvířátko bylo odkázané jen na výběh před domem, ale aby se s ním chodilo pravidelně na procházky, aby z toho psího života něco mělo. A ještě ten samý den, kdy jsem se ocitla v důchodu, jsem se vypravila do sousedního města, kde, jak jsem zjistila, nějaká paní chová francouzské buldočky a zrovna dávala inzerát, že nabízí štěňata z čerstvého vrhu.

To je slovník!

Dokonce jsem i umyla naše auto, aby se v něm Matýsek cítil hezky. A to jméno jsem měla vybrané předem, protože kdysi jako dítě jsem měla Matesa kocoura. Tohle měl být sice příslušník jiného druhu, ale to mi nevadilo. Venda říkal, že tihle psi na hlídání moc nejsou a že jsou tak do postele k bábě, co nemá chlapa a že ten pes slintá a… Napovídal toho dost na to, abych brzy nabyla přesvědčení, že s Matýskem kamarád být nehodlá. Taky že ne… Jak s ním mluvil! Sprostě…

To se nedá ani napsat, ta slova. Já jsem to slyšela náhodou, když jsem přišla domů a Venda si toho nevšiml. Pak jsem si ho pozvala do kuchyně a důrazně mu mluvila do duše. „Když už máš ty svou duši tak špatnou, tak ji nenič tomu nebohému zvířeti,“ říkala jsem. A on obracel oči v sloup a brblal. Ale že se prý „jako omlouvá“. A já na to: „Ne mně, tomu chudinkovi se omluv, podívej, jak je smutný!“

A Venda zase koulel očima a pak si stoupl před pejska, uklonil se a řekl: „Račte prominout, vaše psí šlechetnosti, naše společnost se unáhlila a nechala zaznít nějakým slovům o uslintanejch tlustejch křivonohejch kojotech. Tak to nás teď velice mrzí, doufám, že dneska z toho nebudete mít bezesnou noc. Já vás, blahorodí, za to vezmu ven podívat se za nějakou macatou fenkou.“

Nehoda u garáže

To byla tedy omluva… Venda měl studenou večeři, Matýsek sice také, ale šunčičku od kosti, tu on měl rád. Venda dostal gothaj s cibulí, ale ten on může taky. Ale na procházky chodil Venda s Matýskem rád, mám tušení, že na fenky se netěšil jen Matýsek, ale nad jejich paničkami slintal můj manžel. Tenkrát ta krize kvůli neslušnému chování Vendy odezněla celkem bez následků. Ale dávala jsem pak větší pozor, jak se manžel chová. S Matesem někdy mluvil, ale potichu, abych ho neslyšela, také dával pozor.

Bohužel nedával pozor jinde, na to, co dělá. Ale nedivila bych se, kdyby to opravdu nešťastná náhoda nebyla.Tehdy ráno jsem poslala manžela na nákup. Měl koupit hodně věcí, tak si vzal auto. Někdy chodí totiž s ruksakem, ale na tohle by mu ruksak nestačil. Bylo před Vánocemi, tak jsem chtěla mít doma zásoby. Byl teprve konec listopadu, ale já chtěla mít jistotu a sehnat všechno včas, pro ty drobnosti, co musí být čerstvé, se zajede potom. No a Venda otevřel garáž a začal couvat.

Jindy většinou dávám pozor, aby do ničeho nevrazil, ale já měla na plotně polévku a měla jsem strach, aby nepřetekla, tak jsem u ní stála. A najednou slyším z venku strašný jekot, ještě teď mě z toho bolí u srdce. Nechala jsem polévku polévkou a běžela. To už jsem jen viděla kňučícího Matýska na zemi, jak tahá nožičku za sebou a svého muže, jak na to kouká s vyděšeným výrazem. Honem jsme mého miláčka naložili, tušila jsem, co se stalo, ale teď nebyl čas na vyšetřování. Jeli jsme k veterináři.

Musela přijít amputace

Matýsek prodělal dvě operace, stály nás spoustu peněz, ale dala bych i všechny Vendovy úspory, aby měl nožičku zdravou. Nepovedlo se. Nejdřív nosil venkovní dlahu, což vypadalo tak trochu tragikomicky, ale pak na něj skočil jiný pes a tu dlahu zlomil i se skoro srostlou kostí. Nožičku mu amputovali. Vím, že má Venda od té doby doma tak trochu peklo, ale jsem přesvědčená, že si to zaslouží. Podezírám, ho, že nedával pozor schválně a taky jsem mu to řekla. Koukal na mě divně, ale pak pokrčil rameny, že prý si to nikdy nenechám vysvětlit. Matýska jsem přestěhovala do naší postele a Venda spí na gauči v kuchyni. Kdyby dělali větší boudy, tak ho tam klidně pošlu.

Zlata (68), Pardubice

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden