Najít partnera bylo čím dál těžší. Vyhlédla jsem si fešáka, ale ulovit mi ho trvalo téměř dva roky. Až když jsem skončila pod jeho tramvají, mohla jsem konečně slavit svatbu!
Moje rána se podobala jako vejce vejci. Sprcha v ledové vodě, silná káva a spěch na tramvaj, která mi stavěla o tři ulice dál. V létě to byl kousek, ale v zimě pořádná dálka. Obzvlášť, když jsem si i ve svém věku potrpěla na vysoké podpatky!
Už jsem nechtěla být sama
„Prosím tě, proč děláš ze sebe mladici. Kup si pořádné sportovní boty a uvidíš, jak se ti v nich bude pěkně chodit,“ domlouvala mi kamarádka Zorka a pyšně ukazovala na svoje dost drahé pohorky. Byly sice módní, barevné a nepromokavé. Ale nemohla jsem si pomoct. Vypadala v nich, jako by se chystala na stavbu. Nebo alespoň do hor. Mně sice už po chvíli nošení bolely nohy jako čert, ale připadala jsem si jako žena. Jako žádoucí žena! A to byl pocit k nezaplacení. Kvalitní voňavka a drahé boty. Toho jsme se nemínila vzdát, i kdyby na chleba nebylo, jak se říká. Na jídlo jsme sice pořád měla, ale to bylo asi tak všechno. Bez partnera, který se podělí o životní náklady, nebo dokonce něco občas zaplatí ze svého, to měla samotná ženská těžké. Dospělé děti jsem sice podporovat nemusela, na rozdíl od mnoha mých známých. Ale i přesto jsem si nemohla nijak vyskakovat.
Zakoukala jsem se do tramvajáka
„Chtělo by to chlapa, viď,“ filosofovala Zorka, tentokrát obutá ve šněrovacích polobotkách. Širokých a černých, jako by se chystala do rakve. Kdyby si alespoň pořídila nějaké nízké lodičky. Hned by vypadala k světu. Už jsem se nadechovala, že jí to poradím, když okolo prošel nějaký pán. Chlap. Samec! Prostě takový ten typ muže, z kterého se ženské rozbuší srdce, aniž by si to přála. „Pane bože, ten byl, viď!“ zašeptala jsem Zorce u ucha a pohledem sledovala toho štramáka. Ona sledovala můj pohled a po chvíli se rozesmála: „Ty toho naděláš. To je můj řidič tramvaje! Na lidi je příjemný a slušný, ale jinak si nikoho nevšímá, netykavka!“ Musela jsem na neznámého muže myslet. Ráno, místo abych se svezla ve svojí tramvaji, jsem nastoupila do té kamarádčiny. Můj idol tam byl. Ani si mě nevšimnul! Jako bych neexistovala.
Vůbec si mě nevšímal
Tváře mi žhnuly rozčílením, jak jsem usilovně vymýšlela něco, čím bych se zviditelnila. Nakonec jsem vystoupila. Na konečné! Trmácela jsme se na těch svých podpatcích notnou dálku zpět, jen abych trapně nemusela jet s ním. Myslel by si, že mi přeskočilo! „Tak co, mluvila jsi s ním?“ vyzvídala kamarádka, ale odpovědí jí bylo jen moje trapné vrcení hlavou. O pár dnů později jsem do fešákovy tramvaje nastoupila s jasným plánem. Upustím kabelku, ta se vysype a upoutá jeho pozornost! Po uličce se rozkutálely moje šminky, klíče, peněženka, žvýkačky a další nezbytné maličkosti. Můj idol vyskočil a pomohl mi je posbírat. Ani se na mě nekouknul! Byla jsem přesvědčená, že se mu nelíbím. Úplně mě to srazilo na kolena. Vždyť můj vzhled byl tím jediným, na co jsem mohla být pyšná.
Nezabíralo vůbec nic
Uchovala jsme si dobrou postavu a vrásek mi také nijak moc nepřibylo. Pečlivě jsem se oblékala a chodila také cvičit. Dokonce několikrát týdně. Tak co mu na mě není po chuti? Zorka mě chlácholila, ale marně: „Dej mu čas, vždyť jsem ti říkala, že je netýkavka! Možná se stydí, možná prostě myslí na něco jiného…“ Já ale čas neměla. Chtěla jsem ho ulovit hned! Teď! Měsíce utíkaly a moje pokusy o seznámení byly marné. Jako by se rozplynuly hned, jak jsem nějaký uskutečnila. Nepomohlo oslovení, ani předstírané mdloby. Svůdné šaty, výstřih a po kabelce rozsypaná taška s nákupem. Ani rozbitá vejce a zinscenovaná potyčka s předem podplaceným bezdomovcem. Všech a všeho si ten chlap všimnul, jen mně ne!
Nastudovala jsem zákony fyziky
„Takhle to dál nejde. Musím udělat něco, z čeho se nevyvleče!“ usmyslela jsem si a Zorka na mě starostlivě pohlédla. Jakoby mi chtěla říct, že už mi opravdu přeskočilo! Možná měla tak trochu pravdu, protože můj lov na ženicha, jak jsem si sama v duchu svoji činnost pojmenovala, se mi stal hlavní životní náplní. Už jsem vlastně na nic jiného nedokázala pomyslet. Byla jsem tím mužem uhranutá. Zhypnotizovaná! A také čím dál víc frustrovaná svými opakovanými neúspěchy. Občas jsem si potřebovala odpočinout a tak vše na pár dnů nebo i týdnů vzdala. Ale potom mě popadl strach, že ho uloví nějaká jiná. Mladší a hezčí! To jsem nemohla dopustit. Prostě jsem ho musela dostat, jako nějakou zvěř na safari. Večer, před svojí poslední a také největší akcí, jsem nastudovala pár zákonů fyziky. Brzdnou dráhu, hmotnost prázdné a zcela plné tramvaje, akci a reakci!
Lehla jsem si na koleje
Potřebovala jsem zjistit, jak dlouhou trasu tramvaj ujede, než zastaví. O život jsme přijít nechtěla! Ze školy jsme si toho mnoho nezapamatovala a z těch všech pouček jsem také moudrá nebyla. Nezbývalo mi nic jiného, než risk. Doufala jsem ve štěstí. V osud, který by už mohl být ke mně, zoufalé ženské, konečně trochu milosrdný! Ráno jsem si vybrala stanoviště a číhala. Když se blížila moje tramvaj, tedy ta s mým řidičem, začala jsem proti ní utíkat. Jako bych si ji chtěla nadběhnout! Potom jsem jako zakopla a lehla si na koleje. Šaty jsme si stihla lehce povyhrnout, aby byla vidět moje svůdná stehýnka. Ani výstřih nesměl nechat nikoho na pochybách, že tady, na chladných a ranní rosou vlhkých kolejích, leží ženská, která stojí za trochu pozornosti! Zbývalo jen doufat, že si mě můj sympaťák konečně všimne. Že mě nepřejede!
Konečně je můj
Zastavil jen pár centimetrů od mojí nohy, ale já se nemohla hnout. Byla jsem v takovém šoku, že i dýchat pro mě bylo obtížné. „Paní, není vám nic?“ Ptal se mě starostlivě můj vysněný krasavec. Sklonil se až ke mně a soucitně mi hleděl do očí. Ucítila jsem jeho vůni. Decentní, přitažlivou a sexy. Zahleděla se mu do oříškově hnědých očí. Obdivovala jeho sluncem zbarvenou pleť. Zamotala se mi hlava a on mě zvedl do náručí. „Slibte mi, že za mnou přijdete,“ špitla jsem, když mě položil na nosítka vedle sanitky. Přikývl a svůj slib splnil hned druhý den. Skoro mi bylo líto, že mi vůbec nic není… On si toho ale nevšiml. Měl oči jen pro mě. Konečně! Než se vzpamatoval, byla svatba. Zasloužila jsem si ji. Vždyť mi lov na manžela trval skoro dva roky!
Helena R., 56 let, Praha
