Připadala jsem si hrozně falešně, když mi všichni známí kondolovali a vyjadřovali hlubokou soustrast.
Právě jsem pohřbívala svého manžela a smrkala jsem do kapesníku, protože jsem věděla, že bych se měla tvářit zkroušeně. Dokonce jsem uronila i několik pravých slz. Jenom já a ten nahoře jsme věděli, že to jsou slzy štěstí.
Vzala jsem si tyrana
Moje manželství totiž bylo celá ta dlouhá léta doslova peklo. A nejhorší na tom bylo, že jsem to neměla komu říct. Když jsem si šla poprvé stěžovat mamince, že mě Milan zbil, málem mě z domu hnala holí.
Protože u nás v rodině bylo odjakživa zvykem, že co se doma upeče, to se tam taky sní. A co bych taky chtěla, mám šikovného muže, který se o mě hezky stará. Barák prý máme jako hrad, každý rok mě bere k moři a oblékám se v těch lepších obchodech. Co na tom, že si mu musím o každou korunu říkat, protože nemám vlastní účet.
Připravil mě o všechny přátele
Že si nemůžu dojít s kamarádkami ani na kafe? A s jakými taky? Vždyť mi hned po svatbě všechny zakázal. Celé to peklo trvalo skoro třicet let. Občas mě zbil, a občas taky ne.
To abych mohla alespoň na chvíli doufat, že to snad jednoho dne bude lepší. Samozřejmě nebylo. Snad proto, že jsme nemohli mít děti, a že to byla jeho vina, byl na mě tak zlý. Už jsem byla pevně přesvědčená, že to tak bude napořád.
Pak najednou, úplně z ničeho nic, dostal doma, přímo v kuchyni, infarkt. A taky aby ne, když ne mě v tu chvíli zase zrovna řval. V půlce slova překvapivě přestal a chytl se za srdce. Pak zalapal po dechu a sesunul se do židle.
Nedokázala jsem plakat
Chvíli mi trvalo, než mi vůbec došlo, co se děje. Třeba mi říkal úplně právem celých těch třicet let, že jsem nána pitomá. Dala jsem si načas, než jsem zavolala sanitku. Několik dlouhých minut.
Přesně tolik, abych měla jistotu, že můj muž tuhle svoji scénu tentokrát nezvládne. Když lékaři přijeli, už pouze konstatovali, že je mrtvý. Pro něj přijelo pohřební auto, mě odvezla sanitka do nemocnice.
Doktorům se totiž zdálo, že jsem šoku. Neplakala jsem, jen tupě zírala před sebe. Radši jsem vůbec nemluvila, abych neprozradila, jakou mám radost. Vždyť jsem konečně svobodná. Svobodná a bohatá. Můj manžel byl totiž celý život škrt, a tak mi nechal do začátku na účtu slušnou sumičku.
Vendula P. (58), Nová Paka
