Manželství na pět dní

Dlouho jsem byla sama. Nakonec jsem se rozhodla pro jeden z nejvážnějších životních kroků a opět jsem zamířila do manželského přístavu. Tentokrát ale přišlo zklamání mnohem rychleji.

Před lety mi jeden kolega daroval dvě perníková srdíčka. Dojalo mě to, protože za třináct let mého vdovského stavu mi takovouto pozornost nikdo neprojevil. Od té doby jsme se začali stále častěji setkávat a vzájemně poznávat.

Také vás může zajímat ...

Měl trpký život

Dozvěděla jsem se, že i on je šest let vdovcem a mnoho pracuje, aby tak nepociťoval samotu. Vnukovi s rodinou dovolil bydlet ve svém domě do té doby, dokud si nezabezpečí svůj vlastní byt. Zdálo se mi to velice šlechetné. Když začal být stále více smutný a málomluvný, řekl mi, že má s rodinou velké problémy, ale nebude mě tím zatěžovat.

Jednou večer za mnou přišel s taškou plnou prádla a poprosil mě, zda mu ho nemůžu vyprat a vyžehlit. Pomyslela jsem si, že situace v jeho rodině se natolik vyostřila, že se odmítli o něj starat.

Udělala jsem to beze slova.

Byla jsem zaslepená

Vděčně přijal pozvání na večeři a úplně mě ohromil nabídkou k sňatku. Jako ve snu jsem pak naslouchala jeho slovům o samotě, bezradnosti, křivdě, nevděčnosti a bezohledném chování jeho rodiny. Procitla jsem až tehdy, když mi slíbil, že po svatbě budeme bydlet v jeho bytě, který dá celý zrekonstruovat. Tehdy mě požádal, zda může do té chvíle bydlet u mě.

Na byt a jeho postupné úpravy jsem se nemohla jít podívat, neboť to mělo být překvapení. Ani s rodinou jsem se nemohla seznámit, protože jeho děti a vnuci mě prý odmítali poznat. „Až se vezmeme, nezbude jim nic jiného, než tuto skutečnost akceptovat,“ vysvětloval mi.

Jeho žalostné výlevy a boj s nepřízní osudu ve mně vyvolávaly velkou lítost.

Vzali jsme se

Byla jsem ochotná udělat pro něj cokoliv. Bydlel u mě a nechtěla jsem od něj žádné finance, protože jsem se domnívala, že své peníze potřebuje na renovaci „našeho“ bytu. Dvakrát mě překvapily jeho deprese, během kterých přemýšlel i o sebevraždě. Bála jsem se o něj ještě víc. Nakonec jsme se vzali. Kromě mé rodiny, kolegů a přátel byli ve svatební síni někde vzadu i neznámí lidé.

Prý to byly jeho dcery se svými muži a dětmi. Měla jsem pocit, že je to první krok k překonání všech problémů.

Namísto toho hned první problém nastal při vyřizování nových dokladů.

Domů nepřišel

Manžel nepokládal za potřebné předložit na policii dokumenty o vlastnictví svého bytu. Po určitých peripetiích jsem dostala občanský průkaz s novým jménem a bydlištěm. Další den manžel nepřišel z práce domů a jeho mobil byl nedostupný. Byla jsem zoufalá. Před očima se mi míhaly všechny jeho výhrůžky sebevraždou.

Když se mi konečně ozval, oznámil mi zlomeným hlasem, že se necítí dobře a že je v kostele.

Rychle jsem se oblékla a šla za ním.

Kruté prozření

Vyčítala jsem mu potom, že mě nemůže vystavovat takovým stresům a že by mě měl konečně zavést do našeho bytu. Osopil se na mě, že to není můj byt, jen jsem tam úředně přihlášená. Překvapená a roztřesená jsem ho požádala o klíče od svého bytu a poslala ho za příbuznými, aby si s nimi uspořádal vztahy a vrátil se ke mně až tehdy, když všechno zařídí tak, jak sliboval. Od té doby se mi neozval.

Manželství trvalo pět dnů a nebylo naplněno. Podala jsem žádost o rozvod.

I když to zní neuvěřitelně a s odstupem času i pro mě nepochopitelně, moje city byly tehdy silnější než rozum, který asi odjel někam na dovolenou.

Dana R. (68), Brno

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

reklama