Manželství vydrželo pouhých devět měsíců

Herečka s neobvyklým jménem se narodila v obci Fil’akovo na Slovensku, tatínek je Maďar, což se dá lehce uhodnout podle příjmení, matka napůl Slovenka, napůl Maďarka.

Bratr je ve Fil’akovu místostarostou, Éva se dala úplně jinou cestou. „Vinu“ na tom nese právě její maminka, amatérská herečka. Ne snad že by se energická Éva Vica Kerekes (37) dala k čemukoli přemluvit, měla svou hlavu.

Ale často chodila za maminkou-učitelkou do dětského dramatického kroužku, její matka ho tehdy ve škole vedla. Jednou chyběla žákyně, a tak se místo ní ocitla na jevišti Éva neboli Vica, jak si později začala říkat.

Také vás může zajímat ...

Dětství měla hezké, necítila žádný tlak, který by na ni vyvíjeli přehnaně ambiciózní rodiče. Sama se rozhodla být herečkou, ostatně vizáž na to rozhodně měla. Říká, že ze sebe uměla vydat pocity, emoce i zpěv, stejně jako jiná třeba uměla šít.

Bylo jí to dáno. A byla natolik pozorná, že přišla na to, že se chce touto cestou vydat. Ve Fil’akovu žije pro představu asi dvanáct tisíc obyvatel. Kulturní život se tu nepodceňuje, probíhají zde pěvecké soutěže, nechybí hudební škola či taneční soubory.

Zvykla si dřít, neustále se učí jazyky, učení nikdy nebude konec. Věděla, že nebude hned dabovat a namlouvat role v češtině, protože neměla v rodině nikoho, s kým by se mohla česky bavit.

Pak přišly role, kdy mluvila slovensky, potom i takové, kdy hovořila československy, potom role v češtině a nakonec se sama dokonce nadabovala. Maďaři jsou mnohem temperamentnější než Češi, když mluví, víc křičí, jsou hlasitější.

Takže i jí se přátelé a známí z Čech občas zeptali, proč na ně křičí. A Vica se jen divila. Prostě když je nadšená, do něčeho ponořená, je velmi emotivní. Po maturitě vystudovala Vysokou školu múzických umení v Bratislavě a odstěhovala se do Budapešti.

Aby si ji maďarské publikum nepletlo se známou stejnojmennou herečkou, přijala umělecké jméno Vica (zkratka z Évica). Debutovala ve filmu Jiřího Chlumského Konečná stanica. Čeští diváci ji zaznamenali zejména v tragikomedii Nestyda, v komedii Jiřího Vejdělka Muži v naději, ve válečném dramatu 7 dní hříchů či v romantickém filmu Křídla Vánoc.

K fotografování měla kráska se slovenskými a maďarskými kořeny vždy blízko. S nahotou před kamerou či objektivem nikdy neměla, jak známo, žádný problém, určitě si je vědoma toho, že má co ukazovat.

Vzpomeňme na film Muži v naději, kde sváděla hereckého kolegu Jiřího Macháčka (51). Nikdo se tedy příliš nedivil tomu, že začala chodit s maďarským fotografem. Jejich známost trvala šest let, pak se začalo mluvit o sňatku.

Termín pohádkové svatby držela kráska v tajnosti do poslední chvíle. Známí byli překvapeni, domnívali se, že tak romantická dívka, jako je Vica, si oblékne tradiční bílé krajkové šaty. Bylo to jinak, její kamarád módní návrhář jí věnoval zelené šaty.

Svatba se konala na romantickém maďarském hradě zanedlouho po svátku svatého Valentina, psal se rok 2011. Ženich a nevěsta se rozhodli podělit o svůj důležitý den jen s těmi skutečně nejbližšími. Vica tehdy řekla, že neustále jen hraje nějaké role, a tak si ve svatební den nebude vůbec na nic hrát, chce jen prostě být s těmi, které má na světě nejraději.

Poblahopřát jí přijela i slovenská kolegyně Táňa Pauhofová (34), i když ji ještě ten den čekalo divadelní představení v Bratislavě. Rozhodně nesmíme zapomenout na přesné datum svatby, to je velmi významné.

Vica Kerekes a Csaba Vigh (41) si vyjednali termín 29. února 2011. Až pak si překvapená herečka uvědomila, že její rodiče se brali také 29. února, a napadlo ji, že je to symbolické. A v neposlední řadě že je to určitě dobré znamení.

Nebylo. Když se rok s rokem sešel, manželé už spolu nežili, vydrželi to pouhých devět měsíců. Spekulovalo se, že možná nastala obvyklá krize, ta, která přichází po sedmi letech vztahu, a partneři ji nezvládli.

Pro půvabnou herečku je její rozvod téma, o kterém nedokáže příliš mluvit. Pochází z malého městečka, a prostě si neumí představit, že by tak niternou záležitost rozebírala s bulvárními novináři. „To je strašně intimní věc,“ vysvětlovala slovenským žurnalistům.

„Máme se pořád rádi,“ dodala tajemně. „A vždycky budeme, protože naše pouto je velmi silné. Ale právě proto jsme si dali volnost, abychom mohli prožít i něco jiného.“ Seznámení bylo opravdu vtipné.

Když Vica vstoupila do ateliéru fotografa, o němž netušila, že se za šest let stane jejím manželem, a zeptala se, kde najde pana Csabu Vigha, dostala zajímavou odpověď. Jeho asistentka povídá: „Právě utekl z Buenos Aires před nevěstou.

Rozmyslel si svatbu.“ Vica si v duchu řekla: Proboha, co je to za šílence? Fotografování proběhlo v klidu. Vica se ale divila, proč se jí Csaba nepokusil sbalit, zřejmě to pro ni bylo něco neobvyklého.

Líbil se jí, i když se jí zdál moc mladý, byl starší o pouhé čtyři roky. „Tak jsem se na něj podívala – a bylo to,“ konstatuje pobaveně. Po letech vysvětlila, že se pravděpodobně s Csabou potkali příliš brzy.

Byli prý do sebe až moc zamotaní, žili ve vlastním světě a nevěděli, jak reagovat na ten okolní. Ten vztah byl přehnaně intenzívní, spálili všechny mosty. Až pak začali cítit, že by každý měl hledat svoji cestu, budovat vlastní kariéru.

Csaba, jak tvrdí Vica, potřebuje ženu, která by mu dělala zázemí, podporovala ho a stála vedle něj. Je velmi talentovaný, ví, čeho chce dosáhnout, ale tohle mu chybí. Ona se snažila, jenže maximum mu dát nemohla, sama měla pocit, že potřebuje oporu.

Spolu si zařídili byt, vybudovali firmu, a za dne na den se to celé rozpadlo. Tehdy jí připadalo, jako by v jediném okamžiku ztratila minulost, přítomnost i budoucnost. Nikdy už si nedává nohy na stůl s tím, že všechno je jisté.

Po rozvodu si připadá daleko pokornější. Na krachu jejího vztahu se zřejmě z největší části podepsala její pracovní vytíženost. Ti dva, i když byli manželé, se téměř nevídali. On pobýval především v Budapešti, ona neustále cestovala po střední Evropě.

„Někdy spolu nejsme i měsíc, ale pak si to vynahradíme,“ ujišťovala Vica. Byla to pouhá iluze, nakonec oba zjistili, že takhle už to dál nejde. Byl konec. Přitom když Vica mluví o maďarských mužích, oči jí září.

Prý jsou galantní a pozorní, nebojí se oslovit vás na ulici, zalichotit. Ale jsou nebezpeční, když ženu dostanou, stejně snadno ji vymění za jinou. Nepozná se, zda to myslí vážně, nebo ne. Češi jsou podle názoru krásné herečky víc uzavření do sebe.

Nemají takovou odvahu k prvnímu kontaktu. Zato jsou vtipní, a český humor Vica miluje. .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...