Co se to stalo s mou dcerou a mým synem? Byly to takové hodné děti, jeden se druhého zastával, když bylo potřeba pomoci, vzájemně si pomohli, navzájem se měli rádi. Teď je všechno vzhůru nohama.
Stále nemohu uvěřit tomu, že stačí jedna jediná věc a ze sourozenců, kteří byli vzorem vzájemné příbuzenské lásky, se stanou dvě bytosti, co se nenávidí a jeden druhému by snad vydrápal oči. Ta věc, ta příčina, není sice žádná maličkost, ale je to přece jen věc, neživý kus hmoty. Ano, je to dům a pro věci nemovité v rodinách bývají třenice, ale netušila jsem, že to může potkat nás. A hlavně s takovou silou.
Špinavé peníze
Jsme rodina klidná, jsme vzdělaní lidé, dbali jsme na morální výchovu Jarky a Pavla, našich dětí. Ale asi marně. Dnes, když se ohlížím zpátky na úplný počátek toho příběhu, napadá mě, že špatnou energii přinesly už peníze, které získal Jarčin manžel Jaromír ve velké privatizaci. Se společníky prodali privatizační projekt na nějakou továrnu, kterou po pár letech, co ji vedli od desíti k pěti a rozprodávali zařízení dílen, nakonec někomu prodali celou a utržené miliony si mezi sebou rozdělili. Má dcera Jarka přišla s nápadem, že si s Jaromírem postaví dům.
Smlouva s ďáblem
Neměli pozemek, tak jsme jim s mým manželem Vildou věnovali parcelu v zahradní čtvrti na kraji města, kterou beztak už postupně začínali zabírat a zastavovat developeři. Do toho se tehdy vložil Gustav, bratr synovy manželky, který přišel s tím, že dům jeho stavební firma postaví na klíč. Už kdybychom si pozorně přečetli smlouvu, kterou nám dal všem podepsat, věděli bychom, že na nás ten člověk něco nekalého chystá. Záhy jsme měli na vlastní kůži pocítit, o co jde. Chtěl od počátku vysoké zálohy, jinak že stavět nezačne. Takže dostal třetinu ceny domu, ještě než se vůbec koplo do země. Když byly hotové základy, žádal druhou třetinu. Dostal ji. Pak jeho firma po několika měsících položila pár cihel a nic se nedělo. Dceřin manžel Jaromír měl navíc výhrady ke kvalitě prací, nejen k nedodržování harmonogramu. To ovšem Gustava rozlítilo a práce zastavil úplně, údajně kvůli porušení dohody a nutnosti zásadních úprav projektu. Tahanice trvaly rok, celá věc skončila na Gustavův popud u soudu a nevěřila jsem svým očím a uším, když soud vynesl verdikt, že investor, tedy Jaromír, musí cenu doplatit celou dle harmonogramu, i s příslušným penále. Sám soudce se ovšem současně velmi podivoval zcela nestandardně sepsané smlouvě.
Kruté odhalení
Musím tu historii zkrátit, už to, že ji líčím, mě bolí, je mi z toho smutno a těžko u srdce. Dopadlo to tak, že má dcera s manželem si ještě půjčili, pak se dostali do problémů a nakonec v exekuci o rozestavěný dům i parcelu přišli. Nemusíte hádat třikrát, abyste přišli na to, kdo tu nemovitost nakonec získal. V dražbě za pár korun samozřejmě Gustav, švagr mého syna. Asi si dovedete představit, co to udělalo s rodinou mé dcery. Byli najednou na dně. Ale nejhorší bylo, že podpora jejího bratra se najednou vytratila. A zanedlouho vyšlo najevo, proč. Vypečený Gustav totiž Pavla od počátku nalákal na vidinu společného projektu. Postaví dům na našem lukrativním pozemku a po jeho prodeji si peníze rozdělí. Jenomže ještě než tenhle svůj plán mohli dovést do konce, dostali oba nabídku od velkého developera a ten od nich koupil pozemek za částku přímo obrovskou, protože jeho cena mezitím skokově stoupla.
Palice dubová
Tak to pro ně dopadlo ještě lépe, než čekali. Má dcera s Jaromírem ale nevycházeli z údivu. Sami neměli kde bydlet, museli se přestěhovat do podnájmu, já jsem s mužem dál bydlela v domě s pečovatelskou službou a jeho ta situace tak trápila, že po roce dostal infarkt a zemřel. Ani na pohřbu spolu mé děti nepromluvily a ani jejich děti spolu neztratily slovo, naopak se spolu popraly na ulici. Myslela jsem, že se všechno obrátí k lepšímu, když Pavel zjistil, že od Gustava nedostane navzdory dohodě víc, než jeden milion korun, což byl jen směšný zlomek výdělku z toho podniku. Ale Pavel se zatvrdil a místo aby si uvědomil, že jsou se sestrou na jedné lodi a byli podvedeni oba, vypadá to, že ji ještě obviňuje, že za celou situaci může ona! Snažila jsem se mnohokrát oběma dětem promluvit do duše, ale zatímco u Jarky bych ještě nějakou vstřícnost snad našla, Pavel je neoblomný, jistě po jeho nebožtíkovi tatínkovi.
Modlím se
Začala jsem po mnoha letech opět chodit do kostela, vyčítám si, že jsem vinna pýchou, když jsem na pánaboha léta nemyslela a on mi takhle připomněl, že věci duchovní je nutné stále mít na paměti. Ano, jak se říká, přilezla jsem ke křížku, jsem vinna, vím čím. Snad mé pozdní pokání bude vyslyšeno a mé děti se k sobě budou mít zase jako dřív. Vždyť už vlastně mají zase jenom sebe. Já už tu dlouho nebudu, cítím to. Ale ještě dřív bych chtěla být toho návratu svědkem. Věřím, že k tomu dojde. Vždyť ta láska, kterou jsme našim dětem vštěpovali, musí někde být, ta se nemůže jen tak ztratit. Čert vezmi peníze. Rodina musí žít dál šťastně pospolu i bez nich.
Mahulena (71), střední Čechy
