Opravdová láska nezná překážky a věk pro ni nehraje žádnou roli.
Přiznávám, že i já jsem v minulosti patřila k lidem, kteří se na věkový rozdíl ve vztahu dívali skrz prsty. Vlastní zkušenost mě ale přesvědčila, že skutečný cit dokáže porazit jakékoliv předsudky.
Nechtěla jsem zůstat sama
V manželství jsem byla šťastná asi tak prvních pět let. Užívala jsem si partnerský život i narození obou dětí v rychlém sledu za sebou. Postupně jsem si ale začala uvědomovat, že existuje hodně věcí, které mě a mého muže rozdělují. Jeden druhému jsme se odcizovali a postupně se náš vztah stal už jenom formálním. Udržovali jsme ho hlavně kvůli dětem. Vím, že takových případů je spousta. Lidé si prostě po nějakém čase nemají už co říct a žijí spolu jenom ze setrvačnosti. Rozvedli jsme se ještě dřív, než děti začaly chodit na střední školu. Nutno podotknout, že jsme si navzájem nedělali žádné problémy a manžel na své potomky dál přispíval víc, než musel. Poté, co jsem se přenesla přes období dospívání syna a dcery, zamyslela jsem se nad tím, co dál se svým životem. Jako většina lidí jsem ani já nechtěla zůstat sama. Trochu nerozumně jsem si začala s prvním mužem, který o mě měl zájem, jenže mi jaksi zapomněl říct, že je ženatý. Na seznamkách jsem moc neuspěla, ale neztrácela jsem trpělivost. Věděla jsem, že nějaká příležitost se objeví – a také, že se objevila!
Jako bychom se znali odjakživa!
Stalo se to na firemním večírku. Pracovala jsem ve velké společnosti, kde se všichni lidé ani neznali. Některé tváře jsem tedy viděla poprvé. Patřil k nim i Honza. Poprvé v životě se mi přihodilo, že jsem se na někoho podívala a okamžitě jsem se zamilovala. Honza můj pohled opětoval. Po těle mi přejel mráz, když jsem si uvědomila, že se mu také líbím. Vzápětí jsem se ale vzpamatovala. Uklidňovala jsem se, ať neblázním. Bylo totiž jasné, že Honza je ve věku, kdy by mohl být i mým synem. Asi bych sama nenašla odvahu oslovit ho, ale přišel za mnou a dali jsme se do řeči. S neznámými lidmi si většinou na začátku povídáme trochu upjatě nebo šroubovaně, než se konverzace rozproudí. S Honzou jsme si ale rozuměli od první chvíle. Zjistili jsme, že máme spoustu společných zájmů. Líbily se nám stejné filmy, poslouchali jsme stejnou hudbu, měli jsme podobný smysl pro humor. Když se mě Honza zeptal, jestli bychom se někdy nemohli sejít v klidnějším prostředí, nebrala jsem to nejprve jako pozvání na rande. Ono to ale nakonec rande bylo, naše první.
Děti mi to štěstí přály
Vztah s mužem o 18 let mladším jsem nejprve přede všemi tajila, hlavně kvůli sobě. Honza byl svobodný a nezávislý a nijak mu nevadilo, že má o tolik starší partnerku. Menší peklo jsem si prožila, když se zanedlouho všechno prozradilo. Dočkala jsem se všeho, čeho se může žena v takové situaci dočkat: posměchu, kroucení hlavou, ale i pochopení. Ocenila jsem, jak se k tomu postavili syn a dcera. Nesnažili se mi ten nerovný vztah vymlouvat, naopak mi otevřeně a upřímně přáli štěstí. Ze všech stran jsem ale slyšela konstatování, že takový vztah nemůže dlouho vydržet a Honza mě jednou vymění za mladší. Podobné řeči neustávaly ani tehdy, kdy už jsme spolu byli rok a všechno nám kupodivu bezvadně klapalo. Mezi našimi známými byli i takoví, kteří neváhali přijít s pomluvami, kde všude a s kým Honzu viděli. Já jsem jim nevěřila. Znala jsem svého nového přítele lépe než oni. Věděla jsem, že kdyby někdy na jeho straně došlo k nevěře nebo ztrátě zájmu, upřímně by mi to řekl. A já jsem na to byla opravdu připravená, měla jsem dost životních zkušeností na to, abych věděla, jak vše může dopadnout. Dnes jsme spolu osm let a vlastně nepamatuji, že bychom spolu měli nějaký problém. Je to pro mě zázrak, za který jsem každý den vděčná.
Alena S. (53), Praha
