O té malé mýtince, místě, kde se vyskytuje opravdové zlo a kde mohou lidé ztratit duši, mi vyprávěla kdysi dávno babička. Brala jsem to jako pohádku. Pak jsem ale ve vesnici potkala podivného muže.
Měl nepřítomný a vystrašený pohled. Když se na mě podíval, polekala jsem se, vykřikla jsem a utíkala domů. Babičce jsem dotyčného popsala a zeptala se, zda neví, kdo to je. „To je místní blázen Venca,“ řekla a dodala, že o rozum přišel právě na tom zlém místě.
Skončil v ústavu
Uběhlo několik let a na Vencu už jsem si skoro nevzpomněla. Čím jsem byla starší, tím jsem za prarodiči na vesnici jezdila méně. Výjimkou byly akorát prázdniny. Každé léto jsem u babičky s dědou trávila jeden týden.
A když mi bylo šestnáct let, seznámila jsem se s místním klukem Pavlem. Nešlo o žádnou první lásku, spíš to byl jen dobrý kamarád, se kterým nás spojovaly stejné zájmy. Dobře jsme si spolu rozuměli, a tak jsem podnikali různé výlety a také jsme si vyprávěli všelijaké historky.
Samozřejmě došlo i na tu o Vencovi. Od Pavla jsem se dozvěděla, že už ve vesnici nežije, že ho jeho blízcí dali do ústavu. Chvíli jsme se bavili také o té mýtině, zda skutečně může existovat nějaké místo, kde vládnou zlé síly.
Pavel, stejně jako já, o tom dost pochyboval. A tak jsme se rozhodli, už ani nevím, čí to byl nápad, že na tu mýtinu zajdeme.
Hledali jsme mýtinu
Dlouho jsme s Pavlem ono místo, skryté uprostřed hlubokého lesa, hledali. Prodírali jsme se stromy, které rostly těsně u sebe, že se nedalo skoro procházet. Najednou na mě padla zvláštní tíseň a začalo mi silně bušit srdce.
Požádala jsem Pavla, abychom se vrátili. Chvíli sice protestoval, prý už je ta mýtina určitě blízko, ale nakonec mi vyhověl. O další hledání toho místa jsem se už nepokoušela. Druhý den jsem se vracela domů, tak jsme se rozloučili a vyměnili jsme si adresy.
Zbláznil se
Pavel mi však žádný dopis nenapsal. Důvod jsem se dozvěděla až o několik měsíců později, když jsem jela opět navštívit prarodiče. Prý se pokusil o sebevraždu. Babička mi pak řekla, že se i přes varování dál pokoušel najít tu prokletou mýtinu, a to se mu nejspíš i povedlo.
O jeho dalším osudu jsem věděla jen tolik, že střídavě pobýval v psychiatrické léčebně a doma, a skončil s psychickými problémy v invalidním důchodu. Nikdy jsem ho už nepotkala. Do vesnice, kde žili prarodiče, už nepřijel.
Temné místo
Když babička s dědou zemřeli, dohodli se můj otec se strýcem, že budou jejich usedlost pronajímat jako rekreační objekt. Já jsem tam začala pravidelně a častěji jezdit, až když jsme měla vlastní rodinu.
Od místních jsme se doslechla, že na onom tajemném místě došlo k dalším podivným případům šílenství. Když se mě pak na něj začaly vyptávat i moje děti, zamluvila jsem to tím, že to jsou jen místní vymyšlené báchorky.
Sama jsem se pak ještě jednou pokusila mýtinu najít. Nedošla jsem až k ní, ale asi jsem musela být blízko, protože mě opět přepadl ten tísnivý pocit a stoupající hrůza. Poté jsme do vesnice raději přestali jezdit úplně.
Aneta G. (47), Domažlicko
