Místo, které ovládají zlé síly

O té malé mýtince, místě, kde se vyskytuje opravdové zlo a kde mohou lidé ztratit duši, mi vyprávěla kdysi dávno babička. Brala jsem to jako pohádku. Pak jsem ale ve vesnici potkala podivného muže.

Měl nepřítomný a vystrašený pohled. Když se na mě podíval, polekala jsem se, vykřikla jsem a utíkala domů. Babičce jsem dotyčného popsala a zeptala se, zda neví, kdo to je. „To je místní blázen Venca,“ řekla a dodala, že o rozum přišel právě na tom zlém místě.

Skončil v ústavu

Uběhlo několik let a na Vencu už jsem si skoro nevzpomněla. Čím jsem byla starší, tím jsem za prarodiči na vesnici jezdila méně. Výjimkou byly akorát prázdniny. Každé léto jsem u babičky s dědou trávila jeden týden.

Také vás může zajímat ...

A když mi bylo šestnáct let, seznámila jsem se s místním klukem Pavlem. Nešlo o žádnou první lásku, spíš to byl jen dobrý kamarád, se kterým nás spojovaly stejné zájmy. Dobře jsme si spolu rozuměli, a tak jsem podnikali různé výlety a také jsme si vyprávěli všelijaké historky.

Samozřejmě došlo i na tu o Vencovi. Od Pavla jsem se dozvěděla, že už ve vesnici nežije, že ho jeho blízcí dali do ústavu. Chvíli jsme se bavili také o té mýtině, zda skutečně může existovat nějaké místo, kde vládnou zlé síly.

Pavel, stejně jako já, o tom dost pochyboval. A tak jsme se rozhodli, už ani nevím, čí to byl nápad, že na tu mýtinu zajdeme.

Hledali jsme mýtinu

Dlouho jsme s Pavlem ono místo, skryté uprostřed hlubokého lesa, hledali. Prodírali jsme se stromy, které rostly těsně u sebe, že se nedalo skoro procházet. Najednou na mě padla zvláštní tíseň a začalo mi silně bušit srdce.

Požádala jsem Pavla, abychom se vrátili. Chvíli sice protestoval, prý už je ta mýtina určitě blízko, ale nakonec mi vyhověl. O další hledání toho místa jsem se už nepokoušela. Druhý den jsem se vracela domů, tak jsme se rozloučili a vyměnili jsme si adresy.

Zbláznil se

Pavel mi však žádný dopis nenapsal. Důvod jsem se dozvěděla až o několik měsíců později, když jsem jela opět navštívit prarodiče. Prý se pokusil o sebevraždu. Babička mi pak řekla, že se i přes varování dál pokoušel najít tu prokletou mýtinu, a to se mu nejspíš i povedlo.

O jeho dalším osudu jsem věděla jen tolik, že střídavě pobýval v psychiatrické léčebně a doma, a skončil s psychickými problémy v invalidním důchodu. Nikdy jsem ho už nepotkala. Do vesnice, kde žili prarodiče, už nepřijel.

Temné místo

Když babička s dědou zemřeli, dohodli se můj otec se strýcem, že budou jejich usedlost pronajímat jako rekreační objekt. Já jsem tam začala pravidelně a častěji jezdit, až když jsme měla vlastní rodinu.

Od místních jsme se doslechla, že na onom tajemném místě došlo k dalším podivným případům šílenství. Když se mě pak na něj začaly vyptávat i moje děti, zamluvila jsem to tím, že to jsou jen místní vymyšlené báchorky.

Sama jsem se pak ještě jednou pokusila mýtinu najít. Nedošla jsem až k ní, ale asi jsem musela být blízko, protože mě opět přepadl ten tísnivý pocit a stoupající hrůza. Poté jsme do vesnice raději přestali jezdit úplně.

Aneta G. (47), Domažlicko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...