Místo prodloužení pobytu v cizině obdržel Juraj Kukura dopis, že mu hrozí vězení!

První roky v nucené emigraci neměl peníze ani na rodinnou večeři v restauraci!

Slovenský herec Juraj Kukura (73), hvězda seriálu Inspektor Max, býval idolem dívek a žen hlavně v 70. letech minulého století. Pak se nad ním tak trochu zavřela voda. Důvod byl jednoduchý: minulý režim ho donutil k emigraci!

Herec Juraj Kukura (73) vždy působil dojmem džentlmena. Vděčil za to výchově, kterou mu dali jeho rodiče. Narodil se sice v Prešově, ale ještě když byl malý, přestěhovala se rodina do Bratislavy.

Také vás může zajímat ...

Nemůže k hrobu rodičů

O své matce a svém otci mluvil vždy Juraj s úctou a láskou. Maminku popisoval jako velmi inteligentní a vzdělanou ženu. V tátovi viděl hrdinu, protože za války riskoval, právě kvůli své lásce. „Celá matčina rodina byla za války vyvražděna. Ona jediná zůstala naživu, protože ji otec schoval ve svém obchodě – zachránil jí tím život,“ prozradil herec.

Ačkoliv si rodičů velmi vážil, nemůže navštěvovat jejich hrob. Žádný totiž nemají. „Chodím za nimi na louku krematoria,“ uvedl. „Je to dost vážná věc, nemít hrob rodičů. O tom rozhodl otec, když maminka zemřela. Nechal rozprášit nejdříve ji a pak i sebe.

Myslel, že se do Československa s bratrem nikdy nevrátíme a že na hroby v Bratislavě nebude nikdo chodit.“

Architektem se nestal

Po ukončení základní školy nastoupil na stavební průmyslovku. Měl se stát architektem nebo stavebním inženýrem. O tom, že ho dnes známe jako populárního umělce, rozhodly dvě věci: Jurajova láska ke kultuře a skutečnost, že začal externě psát do slovenského časopisu Film a divadlo.

Pronikl tak do divadelního prostředí a tam si ho všiml jeden z režisérů. Juraj dostal velkou roli v televizním filmu Tři kaštanoví koně. To se psal rok 1966. Bylo to ještě před maturitou a znamenalo to změnu životních plánů.

Místo původně plánované technické vysoké školy zamířil Juraj Kukura na Vysokou školu múzických umění do Bratislavy, aby tam studoval herectví. Současně s tím už získal své první divadelní angažmá.

Také si ho rychle všimli v televizi. Charismatický, 187 centimetrů vysoký herec s noblesním vystupováním a působivým hlasem si brzy získal popularitu. Stal se jedním z nejobsazovanějších umělců.

Ani erotika, ani krev

K nepřehlédnutí byl Juraj Kukura i pro zahraniční filmaře, zejména německé a rakouské. Z Bratislavy do Vídně to byl vždycky jen kousek. Herec tam dostával stále více práce. Jeden čas běžely závistivé fámy, že prý na Západ jezdí točit erotické filmy, což byla samozřejmě sprostá pomluva.

Stejně tak byl nesmysl, že by do Rakouska pašoval krev. Možná tyto výmysly úmyslně šířil někdo z tehdejších mocipánů. Juraj totiž nebyl papalášům příliš po chuti, protože odmítal hrát angažované role. Za hranicemi se rovněž setkával s některými emigranty, například s Pavlem Landovským.

Jeho práce v zahraničí sice přinášela státu devízy, ale nebylo jich tolik, jako například u Karla Gotta (+80), kterému by se československá vláda nikdy nesnažila zakazovat jeho koncerty v cizině. Jednoho dne tak došlo k tomu, že se Juraj Kukura sám stal emigrantem, aniž by o tom předem uvažoval.

Tři a půl roku natvrdo!

Stalo se to v roce 1984, když v Mnichově herec natáčel koprodukční seriál Via Mala. Oproti původně plánovanému harmonogramu se práce na seriálu protáhly. Společnost Filmexport ale v téhle souvislosti nezajistila Jurajovi prodloužení víz – a to byl velký problém. Protože byl profesionálem, rozhodl se práci dokončit a věřil, že víza dostane.

Slíbil mu to prý dokonce osobně ředitel Slovenského filmu, který za ním do Západního Německa vycestoval. Nic netušící Juraj tedy natáčel dál. Pak přišel šok v podobě dopisu, jehož obsahu nejprve nechtěl uvěřit. Místo prodloužení pobytu dostal Juraj do ruky rozsudek kvůli opuštění republiky. Trest byl tvrdý: tři a půl roku vězení a zabavení majetku.

„To znamená, že mě z toho státu vyhodili,“ vzpomínal Juraj na osudnou chvíli. „Zbavili se mě jako nežádoucí osoby. Já tam stál jen v oblečení, co jsem tam měl, a věděl jsem, že se vrátit nemůžu, protože by mě zavřeli. Tuhle nabídku socialismu na ubytování zadarmo jsem nevyužil.“

Smutnou pravdou totiž bylo, že byl v té době opravdu bez finančních prostředků. Honoráře za natáčení šly přímo na účet Filmexportu. Jediným štěstím v neštěstí pro herce v tomto vyhnanství bylo, že se s ním na místě nacházela i jeho rodina – tedy manželka Taťáňa s tehdy pětiletým synem.

Věděla, že vyhrál!

Začátky v Německu byly hodně těžké. Na další hraní to nejprve nevypadalo a Juraj měl dokonce v úmyslu pracovat jako taxikář. Naštěstí pak nějaké nabídky přišly z hamburského divadla. Do přístavního města se pak herec s rodinou přestěhoval.

Díky tomu, že dobře ovládal německý jazyk, mohl tak pokračovat ve své profesi. Postupně dostával i další role v různých produkcích, díky kterým se podíval po světě – dokonce i na Fidži nebo do Grónska. Než se ale plně finančně vzpamatoval, prožíval krušné roky.

Neměl dokonce dost peněz ani na to, aby si mohl s rodinou vyjít do restaurace. Stal se z něho skromný člověk. Osud mu pak nabídl určitou satisfakci. Juraj totiž vyhrál v místní loterijní hře deset tisíc marek. Tehdy pozval Taťánu a syna na večeři. „Manželka se hned zeptala, kolik jsem vyhrál,“ vzpomínal. „Bylo jí jasné, že jinak bych si něco takového nedovolil.“

Čtyřicet let si vykají

Ačkoliv měl díky svému atraktivnímu vzhledu Juraj vždy pověst svůdníka, on sám se proti takovému označení vymezuje. Prohlásil, že na pěkné dívky se jen dívá. Léta má rád svoji ženu, se kterou už je opravdu dlouho a kterou obdivuje.

„Je stále krásná a vážím si toho, že při mně stála při všech mých životních výškách i hloubkách,“ ocenil ji. Zajímavé je, že si s Taťánou celý život vyká. Vzniklo to v době, kdy byla ještě provdaná v prvním manželství a on už s ní začal chodit. Nechtěli budit podezření a tak si na veřejnosti vykali, což jim zůstalo.

„Budeme si vykat do smrti. To už se nedá změnit. Nemůžete si najednou říct, že od zítřka si tykáme,“ konstatovala Taťána. Na Jurajovi se jí líbí, že i po letech dokáže přinášet do vztahu romantická překvapení a že jí dokáže rozesmát.

V jednom rozhovoru prozradila, že je Juraj absolutně nepořádný. „Jsou chvíle, kdy to snesete, i takové, kdy to snášíte méně. Všechno v životě má plus a mínus,“ uvedla. „Člověk jenom nesmí negativní stránky přeceňovat, ale snažit se pochopit jeden druhého.

Uvědomit si, že to negativní je důležité pro to, abyste si užili to pozitivní.“ Když se v roce 1989 otevřely hranice, mohl se Juraj Kukura vrátit do vlasti, která se ho zřekla. Učinil tak ale jen částečně a dodnes se pohybuje mezi třemi místy.

Stále pobývá i v Hamburku, kde zažil restart svého života, navštěvuje Bratislavu, se kterou má spojené dávné vzpomínky a čas tráví i v Praze, kde má základnu. Přes všechny těžkosti, které ho v jeho kariéře potkaly, je se svým životem spokojen a říká, že jeho cesta se všemi vrcholy a pády stála za to!

Chtěl vyvolat rozruch a tak se před diváky úplně svlékl!

Zatímco čeští diváci znali Juraje Kukuru hlavně z filmů nebo legendárních televizních slovenských pondělků, v Bratislavě si ho mohli vychutnat v divadle osobně. Jednou se postaral o rozruch, na který se dodnes nezapomnělo.

Dostal hlavní roli ve slavné komedii Revizor. S režisérem přemýšleli, jakým skandálem by na sebe postava Chlestakova mohla upozornit. Napadlo je, že by se mohl před diváky na jevišti svléknout úplně do naha. A Juraj to opravdu udělal, i když to bylo jen na pár vteřin!

Indiánský náčelník ho naučil pít červené víno!

Z alkoholu pije Juraj Kukura jen červené víno. V tom, jak se má pít, měl velmi známého učitele. Byl jím francouzský herec Pierre Brice (+86), kterého navždy proslavila role apačského náčelníka Vinnetoua.

Točili spolu tehdy snímek Vinnetou se vrací, kde si Juraj zahrál roli padoucha. Slovenský herec vzpomínal, jak se úžasem sledoval výdrž svého francouzského kolegy. Pierre totiž v horkém letním dnu vypil litr červeného vína a potom jakoby nic skočil na koně a bez problémů odcválal.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...