Zlé síly jsou kolem nás, čekají na příležitost a my jim bohužel chodíme naproti.
Andrea byla odmala problémové dítě. Měla jsem ji celkem pozdě, až v šestatřiceti letech a vychovávala jsem ji sama. Její otec se k ní nikdy nehlásil, zmizel někde ve světě, a to tak, že doslova. Byl to dobrodruh, který pracoval jako profesionální fotograf a naposledy se mi ozval odněkud z Jižní Ameriky.
Byla to problémová dívka
Už na základní škole dělala Andrea samé průšvihy. Učila se dobře, horší to bylo s chováním. Věděla jsem, že za to můžu částečně i já, protože jsem jí nedokázala zajistit normální rodinné zázemí. Proto jsem jí ledacos odpouštěla. Byla to samozřejmě výchovná chyba a později se mi to vymstilo, když Andrea studovala na střední škole. Dostala se do špatné party, začala si s drogami. Musela opakovat ročník. Naštěstí do závislosti nespadla natolik, aby to bylo beznadějné. Vzpamatovala se a střední školu dokončila. Oddechla jsem si, že Andrea má alespoň maturitu – a jakmile si našla práci, myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Nebyla to pravda, dcera střídala partnery jednoho za druhým. Když pak přišla do jiného stavu, tak ani pořádně nevěděla, s kým dítě čeká. Jediné řešení viděla v interrupci a já jsem neměla sílu ani argumenty jí to vymluvit. Až kolem pětadvaceti let se začala Andrea přece jenom měnit. Najednou se zajímala o různé duchovní věci, o magii, o zdravou výživu. Stala se z ní dokonce vegetariánka.
Zavolala uprostřed noci
Já sama jsem dceři v tomhle směru nemohla být vhodnou partnerkou, byla jsem vždycky spíš prakticky založená. Na nějaké nadpřirozené věci jsem moc nevěřila. Měla jsem ale radost z toho, že se Andrea konečně o něco opravdu důkladně zajímá. Zneklidnění přišlo po roce, když mi dcera řekla, že jí uchvátilo vúdú. O tom jsem věděla, že je to nebezpečné náboženství nebo kult, možná něco jako černá magie. Andrea se mi snažila vysvětlit, že jenom trpím předsudky. V té době už dávno žila sama v pronajaté garsonce. Při našich setkáních mi neustále vnucovala své poznatky a zkušenosti, takže jsem se – vlastně proti své vůli – o vúdú také něco dozvěděla. Pak mi jednoho dne dcera řekla, že bude dělat dost nebezpečnou věc, ale že se na ní cítí být silná. Chtěla se dostat do kontaktu s jedním z duchů vúdú a o něco ho požádat. Přemlouvala jsem jí, ať to nedělá, ale věděla jsem, že moje snaha je marná. Za několik dnů mi uprostřed noci zazvonil mobil. Volala Andrea. Její hlas zněl vyčerpaně a zoufale. Prosila, abych pro ni přijela a zhruba mi vylíčila, kde je. Byla to jedna lesní křižovatka pár kilometrů za městem. Okamžitě jsem se tam rozjela.
Půl roku v léčebně
Dceru jsem našla tam, kde mi řekla, ale to, jak vypadala, mě naprosto šokovalo. Z temperamentní Andrey byla bezvládná troska. Chtěla jsem jí zavézt do nemocnice, ale tvrdila, že jí nic není. Vzala jsem jí k sobě. V následujících dnech se chovala, jako by do ní vstoupila nějaká cizí, zlá síla. Často opakovala slovo Kalfu. Zjistila jsem, že to je opravdu ve vúdú zlý duch, který vládne noci a do kontaktu s ním se vstupuje tam, kde se kříží cesty. Ve chvíli, kdy na mě Andrea zaútočila fyzicky, rozhodla jsem se, že jí proti její vůli odvezu k psychiatrovi, který jí kdysi pomáhal dostat se ze závislosti na pervitinu. O vúdú jsem před ním pomlčela. Dceru umístili do léčebny a byla jí diagnostikována schizofrenie. Pravidelně jsem ji navštěvovala. Pouze při jedné z návštěv se mnou normálně komunikovala, i když přitom byla strašně unavená a zesláblá. Řekla mi, že se jí její pokus nepovedl a zlý duch Kalfu se na ni rozzlobil. V léčebně zůstala Andrea půl roku, než byla schopná vrátit se do normálního života. Nastoupila znovu do práce. Já ale svoji dceru znám a vím, že to už není ona. Pořád cítím, že se v ní skrývá tajemné zlo a jen čeká na svoji další příležitost. Nevím ale, jak bych to měla řešit.
Radka S., (64), Liberec
