V oblasti vztahů se lidé lehce spletou, zvlášť když mají zaslepené oči.

Po rozvodu a dlouhých letech samoty jsem se opět rozhodla zamířit do manželského přístavu. Tentokrát ale přišlo zklamání mnohem rychleji.

Cítila jsem lítost

Bylo mi už přes padesát a to se nový partner hledá těžko. Když si mě začal více všímat jeden stejně starý kolega v práci, brala jsem to nejprve jako příjemnou pozornost. Pak jsme se poznávali blíž a blíž a začali jsme spolu mít poměr. Jaromír byl vdovcem. Hodně pracoval, aby ho netížila samota. Vnukovi s rodinou dovolil bydlet ve svém domě, dokud si nezabezpečí svůj vlastní byt. Připadalo mi to šlechetné. Jaromír byl pak stále smutnější a nakonec se svěřil, že má s vnukem velké problémy. Zmocnila se mě lítost a byla jsem ráda, že můžu pomoci, takže jsem mu nabídla, aby bydlel u mě. Téhož večera mi nabídl sňatek. Ohromilo mě to. Cítila jsem se jako ve snu. Byla jsem ochotná pro něho udělat cokoliv.

Všechno bylo jinak!

Jeho projevy lásky se střídaly z depresemi ze vztahu s vnukem. Přemýšlel dokonce o sebevraždě a já se o něho bála. Vzali jsme se. Měli jsme jen malou, komorní svatbu. Jaromír sliboval, že až se vnuk odstěhuje, budeme bydlet u něj v domě. Do té doby chtěl mít trvalé bydliště u mě. Než jsme tenhle úřední krok mohli udělat, navštívili mě exekutoři. Vyšlo najevo, že Jaromír má velké dluhy, o kterých mi neřekl – a žádný vnuk s rodinou v jeho domě nebydlí. Dovedu být rázná a tak už vše bylo jen otázkou krátkého času. Žádost o rozvod a o změnu jména jsem podala ještě téhož dne. Jaromír se nějak musel dozvědět o té exekutorské návštěvě, protože už se neukázal. Dnes, po třech letech, se na to kratičké manželství dívám jako na svoji chybu, kdy zvítězily city nad rozumem. A pokud si ještě najdu dalšího partnera, určitě se obejdu bez svatby a prověřím si ho dřív, než udělám jakékoliv riskantní kroky!

Eliška K. (56), Brno