Moje prababička byla bylinkářka

Na nemocné místo si přikládala kočku a do králíkáren přidávala morčata jako prevenci proti králičím nemocím. Její rady byly nad zlato.

Prababička se jmenovala Emilka a byla věhlasnou babkou bylinkářkou, která znala nejen léčivky, ale i mnohé rady, jak si poradit s nemocí nebo dokonce s duchy.Pamatuji si, jak si nechala olizovat neohebné prsty psem Alíkem. Vždycky mi říkala: „Alenko, zvířátka nás umí nejen léčit, ale umí taky předvídat neštěstí a smrt.

Také vás může zajímat ...

Když byla bouřka, vyprávěla mi, že odkud vyběhne zajíc, myš nebo kočka, tam pravděpodobně udeří blesk.Za nejlepšího věštce smrti považovala prababička psa. Říkala, že vítá neblahého hosta žalostným vytím a nejčastěji to bývá kolem jedenácté večer. Tuhle radu prababičky jsem si ověřila za svůj život dvakrát.Jednou u mé maminky a podruhé u sestry.

Když jsme si přivezli maminku z nemocnice po těžké operaci, měli jsme fenečku Kikinu. Děti ten večer už spaly, já seděla v kuchyni u pletacího stroje a dokončovala dceři svetr.Manžel dřímal v obýváku u televize. Kikina ležela u mých nohou. Najednou sebou trhla, zvedla hlavu a zadívala se upřeně ke dveřím z domu ven.

Čekala jsem, že začne štěkat, ona ale ze sebe vydala zvuk, který u ní nebyl obvyklý – začala výt.Táhle a úpěnlivě.

Mráz mi přeběhl po zádech a do očí se mi nahrnuly slzy…

Stín prošel kolem mě

Byl to hrozný pocit. Natáhla jsem se po noži, který ležel na lince, a nespouštěla oči ze dveří. Cítila jsem, jak se Kikina u mých nohou chvěje strachy a tiskla se mi k noze.Ačkoliv jsem nic neviděla, měla jsem strašlivý pocit, že kolem stolu něco prochází a míří to do chodbičky k pokojům. Kikina to sledovala.

Pak vyskočila, jako by chtěla za tím stínem běžet, ale neodvážila se.Vstala jsem a s nožem v ruce jsem sebrala odvahu a vyběhla do patra za dětmi. Spaly, manžela jsem slyšela chrápat přes dveře. A tak jsem se rozběhla do pokoje k mamince. Už na prahu jsem věděla, že je konec.V šeru se vznášelo pokojem cosi mlžného a jako záblesk to vylétlo otevřeným oknem k nebi.

Byla to snad maminčina duše? U její postele stál ten stín.

Nehnutě.

Byl tam nebo nebyl?

Napínala jsem zrak a říkala si, že to je možná optický klam.Najednou se ale pohnul směrem ke mně. Otočila jsem se a běžela vzbudit manžela. Když jsme se vrátili zpátky do její ložnice, seděla tam Kikina a marně olizovala mamince ruku, která ji visela z postele. Po temném stínu už nebylo ani památky.A něco podobného se stalo po dvaceti letech s mou sestrou Aničkou.

Tehdy jsme neměli psa, ale koně. Dcera si ho přála, byl to její velký sen. Evička na něm ráda jezdila k tetě, která bydlela na druhé straně vesnice.Kůň byl na cestu, dům i mou sestru zvyklý. Miloval ji. Tu neděli odpoledne se ale choval divně. Několik metrů od jejího domu se zastavil a nechtěl jít dál.

Vzpínal se a ržál, jako by se něčeho bál, Až ho musela dcera uvázat a dojít k tetě sama.Večer jela sestra na noční a havarovala. Byla na místě mrtvá.

Dcery kůň se už nikdy jindy tak divně nechoval.

Alena (67), Pelhřimov .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...