Nouzí rozhodně netrpíme, přesto je manželka posedlá šetřením. Jsem už v důchodu a rád bych si ještě v životě něco dopřál. Ona ale nepustí korunu a pořád jen škudlí!
Těšil jsem se, že na sebe budeme mít s manželkou v důchodu víc času.Jenže žena místo toho lítá po obchodech a slídí, kde co mají se slevou. Věra byla vždycky hodně šetřivá. Brali jsme se před čtyřiceti lety, byli jsme mladí, plní elánu a chuť postavit se na vlastní nohy.Od fabriky, kde jsem pracoval, jsme dostali jednopokojový byt. Byli jsme rádi, že máme něco svého. Věra ten náš pokojík dokázala neuvěřitelně zútulnit, většinu věcí si dokázala vyrobit sama. Po dvou letech se nám narodil Jiřík.Ve fabrice jsem povýšil a dostal větší byt - dva pokoje a kuchyň. Po třech letech se narodila Libuška. Věra byla s dětmi doma, já se musel hodně otáčet, abych rodinu uživil. Když byly Libušce tři roky, šla manželka do práce.Nastoupila u nás ve fabrice jako dělnice, a zároveň chodila uklízet do školy. Žili jsme si dobře, moje žena byla hodně skromná, já měl zase šikovné ruce, takže jsme si hodně věcí dokázali udělat doma sami.Od příbuzných z venkova jsme měli zeleninu a ovoce a občas i kus masa. Žena každou korunu desetkrát otočila, než ji utratila.
Přes plot by skočila
Dokázala ušetřit hodně. Mohli jsme si dovolit rekonstrukci domku po mých rodičích, kam jsme se nastěhovali, když nejdřív táta a pak máma umřeli.Syn i dcera mají dobrou práci a v manželství jsou spokojeni. Máme už čtyři vnuky. Oba jsme se těšili do důchodu, pracovali jsme o něco déle, než jsme museli, ale nakonec jsme si řekli, že důchody nám stačí, máme něco našetřeno a k životu toho moc nepotřebujeme.Těšil jsem se, že budeme chodit na procházky a na výlety, pořídili jsme si psa a internet. Prostě jsem se na ty roky, co nám ještě zbývají, těšil, jak je budeme s Věrkou trávit spolu. Jenže jsem se spletl.Věra si našla koníčka - listování letáky supermarketů a shánění, co mají kde levnější. Nemá pro ni problém jet na druhý konec města. Přitom není nutné tak šetřit. Jeden den jsem chtěl jet na výlet a ona mi řekla, že v žádném případě, protože ten den začínají v jednom nejmenovaném obchodě slevy, mají cukr o 30 procent levnější a ona tam musí být hned, jak otevřou.
Není to už nemoc?
Už u nás není taková pohoda, dokonce se kvůli tomu hádáme. Třeba mi vyčetla, že jsem jí vyhodil leták, který ještě neměla prostudovaný. Já potřeboval přesadit kytku, vzal jsem tedy první noviny, co byly na stole.A ona se mohla zbláznit. Taky mě začala nutit, abych ty obchody obrážel s ní. Udělal jsem to jednou, a myslel jsem, že dostanu infarkt. Takové šílenství důchodců jsem dosud nezažil a už zažít nechci. Před pár dny jela někam pro jogurty, které mám rád, a doma mi vyčetla, že se s nimi tahá kvůli mně.Když jsem jí řekl, že si je klidně koupím vedle u Vietnamce o pár korun dražší, tak se rozzuřila, že bych jenom rozhazoval peníze, a udeřila mě letákem To nikdy dříve neudělala. Nevím si rady a bojím se, jestli už to nepřerostlo v nějakou duševní chorobu.
Jiří (69), Ostravsko .
