Můj čas na kafíčko

Mojí krásné vnučce dopřál osud jen krátký život!

Místo do školy musela Terezka nastoupit do nemocnice, odkud už se domů nedostala.

Už její příchod na svět byl spojený s komplikacemi. A smrt si pak pro ni přišla nečekaně brzy.

Můj syn Aleš si vzal hodnou dívku. Takovou snachu, jako je Lenka, by si asi přála každá matka. Jediné, co šťastný pár trápilo, bylo, že Lenka nemohla dlouho přijít do jiného stavu. Podstoupili všechna možná vyšetření, vyzkoušeli různé rady, ale početí se stále nedařilo. Až když už skoro ztratili naději, oznámil mi Aleš radostnou novinu, že budu babičkou.

Do pěti let bez problémů

Lenka prožila rizikové těhotenství, jehož poslední fázi strávila v nemocnici pod dohledem lékařů. Všichni jsme se báli, jak dopadne porod, ale ten nakonec proběhl bez komplikací. Na svět přišla vnučka Terezka. Byla spíše drobná, váhu však začala rychle nabírat.

Dělala radost všem, nejenom svým rodičům, ale i mně, mému manželovi a všem lidem okolo. S mladými jsem měla bezvadný vztah, nikdy jsem nebyla takovou tou nepříjemnou tchyní, která všechno kontroluje. Bydleli na druhém konci města a já jsem později chodila často malou Terezku hlídat, když si chtěli někam vyjít.

Někdy jsme tam byli společně s manželem a vypadali jsme určitě jako nejspokojenější babička a dědeček pod sluncem. Terezka zdárně vyrůstala a až do svých pěti let neměla vůbec žádné obvyklé dětské problémy. Začala chodit do školky a všichni jsme se těšili na den, kdy poprvé zasedne i do školních lavic.

Nikdo tomu nechtěl věřit

O prázdninách, předtím, než měla jít Terezka do první třídy, začaly najednou nečekané komplikace. Vnučka měla často horečky, stěžovala si na bolesti rukou a nohou, bývala hodně unavená. Změnila se i její povaha. Z živé a čiperné holčičky byla najednou smutná panenka bez energie.

Nevěděli jsme si s tím moc rady a ani doktoři na tom nebyli o moc lépe. Říkali něco o hormonálních změnách. Zanedlouho bylo evidentní, že se nejedná o nějaké dočasné onemocnění jako chřipka či angína, ale o závažnější dlouhodobý problém.

Syn se snachou odvezli Terezku na kompletní odborné vyšetření. Zjistilo se, že vnučka má akutní leukémii v pokročilém stádiu. Nikdo z nás té zprávě nechtěl nejprve věřit. Proplakali jsme několik dnů a nocí. Nemoc měla bohužel rychlý průběh.

Místo toho, abychom se radovali, že se Terezka stala školačkou, museli jsme denně sledovat, jak se její stav zhoršuje. Musela být umístěna trvale v nemocnici. Vnučka byla statečná a věřila tomu, co jsme jí říkali – že má sice ošklivou nemoc, ale když bude bojovat, tak se brzy uzdraví.

Slibovali jsme jí, že do školy, kam se moc těšila, se brzy podívá. Podle prognózy od lékařů, která se stále zhoršovala, jsme ale věděli, že je to moc špatné. Naději mohla poskytnout transplantace kostní dřeně. To by se však musel najít vhodný dárce, což se bohužel nedařilo.

Byli u ní do poslední chvíle

Čas pracoval proti Terezce, a zatímco ona trpěla fyzickými bolestmi, nás strašně moc bolela srdce. Dárce se bohužel nepodařilo včas najít. Pak už bylo pozdě. Přidaly se komplikace v podobě infekce. V posledních fázích pak už vnučka nebyla při vědomí.

Pamatuji si, jak jsem jí do očí pohlédla naposledy. Viděla jsem, že Terezka pochopila, že už nikdy do žádné školy nepůjde. Působila odevzdaně, ale dokázala se na mě ještě i usmát. Zemřela ve spánku jedné podzimní noci.

Syn a snacha věděli, že konec už je nablízku a tak trávili celé dny v nemocnici u jejího lůžka, takže v okamžiku Terezčina odchodu byli u své dcerky. Slabou útěchou nám mohlo být sdělení doktorů, že vnučka netrpěla bolestmi.

Aleš a Lenka udělali jedinou možnou věc, která jim mohla pomoci: pokusili se o další dítě a v tomhle směru k nim byl osud milosrdný. Vnučce Zuzance je dnes už dvanáct let a je v pořádku. Na Terezku ale nikdo z nás nikdy nezapomene!

Barbora S. (66), Brno

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden