Mrtví toužili po usmíření

Když jsme se s manželem přestěhovali na statek na venkově, rozzlobili jsme duchy dávno zavražděných lidí. Naštěstí se nám je podařilo udobřit a zbavit se jejich přítomnosti.

Osobně jsem nikdy netoužila po stěhování z města. Jenže osud nemívá s našimi přáními soucit a já se v pětatřiceti letech ocitla uprostřed venkova. Důvodem byl můj životní vztah k Hansovi, kterého jsem potkala na služební cestě v Mnichově. Hans byl typické dítě rodného Bavorska a miloval poklid venkovského světa.

Také vás může zajímat ...

Když už bylo jasné, že spolu chceme prožít zbytek života, nadšeně souhlasil s tím, že to bude v Čechách.

Malebná vesnička v horách

Živil se jako překladatel, a díky internetu a mailu mohl pracovat kdekoli na světě. Moji radost kalilo jediné: trval na tom, že koupíme venkovský dům s velkou zahradou. Jenže mě by bylo daleko lépe v rušném městě, v dosahu všech vymožeností civilizace. Ale nakonec jsem se smířila s tím, že se z městské holky stane venkovanka.

Hans pendloval mezi Německem a Čechami a v neuvěřitelném tempu zvládal svou práci, přípravy na stěhování a hledání vhodného domu.

Ten jsme nakonec našli v Podkrkonoší v malebné vesničce o pár chalupách a s vlídnými sousedy.

Našli jsme vzácné kameny

Usídlili jsme se ve dvou obyvatelných místnostech a hned po svatbě jsme začali s přestavbou. K chalupě patřila i stodola a rozlehlá zahrada, takže práce bylo dost. Právě v zastrčeném koutě zahrady, kde dožívaly staré ovocné stromy, jsme se rozhodli udělat posezení s venkovním krbem a altánkem.

Při kopání jeho základů narazili Hans se sousedem Jirkou, který se se svou ženou Jitkou stali našimi přáteli, na podivné kameny.

Postupně jich ze země vykutali skoro dvacet a na některých bylo znát, že je opracovala lidská ruka.

Schovali jsme je ve stodole

Ani já, ani Hans jsme nebyli v tu dobu žádnými velkými znalci dějepisu. Totéž platilo i o Jirkovi a Jitce, ti ale jako rodáci v sobě přece jen cítili větší úctu k místní historii a přišli s nápadem, že bychom měli kameny ukázat nějakému znalci a hned nám začali nabízet známé z okresního muzea.

My ale viděli hlavně zdržení, které většinou podobný výzkum přináší, takže jsme nakonec jejich řešení zamítli. Kamenů nám ale bylo líto, protože měly krásnou patinu, a říkali jsme si, že by se třeba hodily na skalku nebo podél cestičky.

Hans s Jirkou je zatím odvezli do stodoly a zakryli plachtou, díky čemuž jsme na jejich existenci během několika dnů zapomněli.

Pronásledovaly nás zlé sny

Pár dnů nato se mi začaly zdát divné sny. Pronásledovali mě v nich lidé z časů dávno minulých, jako by mi chtěli něco říct a zároveň mi hrozili. Svěřila jsem se Hansovi, který se mi trochu vysmíval, ale jeho posměch skončil asi po týdnu, kdy se přiznal, že i on má najednou podobné sny.

Nábytek se přesouval

Pak se ve stavení v podvečer ozývaly divné zvuky, občas praskla úplně nová žárovka, spadl čerstvě pověšený obraz a na půdě se dokonce přesouvaly kusy starého odloženého nábytku, který jsme chtěli nechat jednou zrestaurovat. Tehdy jsem ztratila nervy a trvala na tom, že statek prodáme a odstěhujeme se zpátky do města.

Hans mě ani moc nepřemlouval, ale na rozdíl ode mne našel odvahu a svěřil se Jirkovi.

Ten ho zavedl ke svému devadesátiletému dědečkovi, takovému místnímu pamětníkovi.

Povídání s pamětníkem

Děda Václav byl rád, že si může zase po dlouhé době popovídat německy a mého muže podrobně vyzpovídal. Byl překvapený, protože s naším statkem bylo podle něj všechno v pořádku, nikdy se tam nestalo žádné neštěstí, takže by nás neměli strašit žádní duchové. Hans si už skoro na odchodu vzpomněl, že Václavovi neřekl o oněch zvláštních kamenech.

Jak o nich děda slyšel, neváhal a přinutil Hanse, aby mu je ukázal.

Narušili jsme klid mrtvých

Ve stodole si je dost dlouho prohlížel a pak nám oznámil, že jsou to zbytky smírčích křížů. O něčem takovém jsme slyšeli poprvé, ale vševědoucí čiperný stařík nás poučil, že takové kameny dostávaly v minulosti za úkol umístit většinou na místě zločinu pachatelé hrdelních zločinů. Kameny měly smířit vraha s Bohem a Ježíšem Kristem a dopomoci obětem k věčnému klidu.

To, co jsme našli na zahradě, byly rozbité smírčí kříže, které někdo v minulosti zachránil a zakopal je v jabloňovém sadu. Možná proto, že jabloně bývaly považovány za stromy, které přinášejí mír a klid a zajišťují domu ochranu před zlými mocnostmi.

A my ty jabloně vykopali a s kameny jsme zacházeli jako s nějakým stavebním materiálem!

Minulost nikdy nespí

Posléze jsme udělali přesně to, co nám děda Václav poradil. Místo altánku jsme na tom místě vysázeli nové jabloně a pod jejich kořeny přenesli zbytky smírčích křížů. Já i manžel jsme se začali o tyto zvláštní a vzácné připomínky dávných událostí zajímat. Zjistili jsme, že minulost nemusí být mrtvá a že její odkaz nosíme stále v sobě.

Ale především jsme uklidnili duchy, ony ztracené duše, kteří kdysi dávno zemřeli rukou vraha.

Anna G. (59), Podkrkonoší

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...