Mrtvý dědeček vedl moje kroky

Chtěla jsem dát mamince velmi nevšední dárek. Začaly se dít neuvěřitelné věci, které mě vedly k cíli.

Pomáhal mi snad otec matky ze záhrobí? Moje rozhodnutí najít matce tatínka, o kterého v dětství přišla, byl pořádný úlet. Po válce ho zavřeli a maminka svého otce už nikdy neviděla. Bylo to takové zvláštní vnuknutí. Složila jsem tehdy poslední zkoušku semestru a blížily se matčiny narozeniny. Přemýšlela jsem o dárku, a najednou mě to napadlo. Najdu ji otce!

S takovým přesvědčením jsem usedla na vlak do vesnice, kde se děda podle rodného listu narodil. Byla zima, všude plno sněhu a pořádný mráz. Ve Strakonicích jsem nasedla na autobus směr kýžená obec. Vedle mě se usadila studentka, se kterou jsem se dala do řeči. Ukázalo se, že je to dcera předsedy národního výboru.

Slovo dalo slovo a já se tak dostala k důležité informaci, kam se po návratu z vězení děda odstěhovat.

Také vás může zajímat ...

Štěstí mě tím ale neopustilo.

Ulici v malém městečku na jihozápadě Čech jsem nehledala dlouho. Byla tak známá, že mi cestu ukázal hned první člověk, kterého jsem oslovila. Na zvoncích činžovního domu ale dědovo příjmení nebylo. „Hledáte někoho?“ ozvala se stará paní z okna nad mou hlavou. Vyslovila jsem dědovo příjmení. Stařenka se nedůvěřivě zeptala, kdo jsem. „Jeho vnučka!“.

Podle výrazu, který babka nasadila, bylo vidět, že nevěří ještě víc. „A koho jste dítě?“ „Jeho dcery Nataši.“ Stará paní zalapala po dechu a pak vydechla: „To není možný!

Pojďte nahoru!“

Nemohla klidně zemřít?

Byla to poslední dědečkova přítelkyně. On sám už dávno zemřel, ale hodně jí o svých ztracených dětech a rodině vyprávěl. Stará paní mi vtiskla do ruky poslední dědovo foto, a já se omámená vším, co se během jediného dne událo, dopotácela zpět na nádraží, kde jsem sedla na vlak. A jím jela rovnou k matce, abych jí předala dárek nad dárky – dědovu fotografii.

Maminka pod vlivem dojmů došla k názoru, že se chce s přítelkyní svého otce setkat a popovídat si. A tak jsme se za dva dny vydaly zpátky. Snadno jsem našla dům, kde dědeček přebýval, i zvonek stařenky, s níž jsem pila čaj. Ale… Nikdo už neotevřel. Paní ještě ten den, kdy jsem u ní byla, zemřela. Byla opravdu moc stará.

Poslední týdny už prý jenom seděla od rána do večera u okna, jako by někoho vyhlížela… „To čekala na tebe,“ konstatovala maminka cestou zpátky. „Abys mi dala tu fotku mého táty.

Je jediná, kterou mám…“

Anna (47), České Budějovice.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...