Můj dětský pokojíček mě děsí dodnes

V domě, kde jsem vyrůstala, se děly divné věci. Bylo to ale vždy jiné – bez ohledu na můj věk. Hračky se samy spouštěly a stín mi škrábal nehty na dveře.

Začalo to v době, kdy jsem chodila do čtvrté třídy.Byla jsem už dost velká, a nemusela chodit po škole k babičce, aby mě hlídala.

Také vás může zajímat ...

Když jsem konečně rodiče přesvědčila, že se o mě nemusí bát, vše začalo… Hned první den, když jsem dorazila domů, sedla si ke stolu a dělala úkoly, jsem uslyšela, jak se zabouchly venkovní dveře a mamka mě zavolala.Měla jsem radost, že přišla dřív, tak jsem spěchala po schodech dolů. Uprostřed schodiště jsem se ale zarazila. Polička, kam dává maminka kabelku, byla prázdná, její bunda nikde.

Volám na ni a prohlížím dům, běhám z místnosti do místnosti.Naštvala jsem se, kam zase šla a volala mě zbytečně.

V domě nikdo nebyl

Když po hodině mamka přišla, kroutila hlavou, že přišla až teď. Od té doby se to dělo často. Volání mého jména matčiným hlasem, hluk dole na chodbě a klapnutí dveří.A tak jsem přestala na to reagovat. Časem jsem začala slýchat kroky i na dřevěném schodišti. Vždy hodně vrzalo, když po nich někdo šel.

Zavírala jsem se proto v pokoji s puštěným rádiem, abych se tolik nebála.Když jsem nakonec uslyšela škrábání nehty na moji skleněnou výplň ve dveřích, hrozně jsem se vyděsila, a přitom to nemohla nikomu říct. Jen by se mi vysmály. Duch byl víc a víc drzejší. Nakonec se stalo, že jsem se ve dvě ráno vzbudila s divným pocitem.

Když jsem otevřela oči, spadla hračka štěkajícího psa na baterky. Jakoby ji někdo smetl ze stolu. Dopadla na zem, zapnula se a začala štěkat. Pomalými kroky se sunula ke mně. V tom tichu bylo štěkání hlasité a maminka naštěstí přiběhla a psa uklidila.Jednou odpoledne, byl pátek a já slavila třináct let. Na zemi jsem si skládala lego, které jsem dostala.

Jak jsem ležela na koberci, uslyšela jsem najednou vedle sebe hrozný zvuk.

Připomínal chřestýše

Zůstala jsem zkoprnělá a koutkem oka uviděla, jak se vedle mě vznáší stín.Vyskočila jsem a utekla z pokoje. Od té chvíle jsem chtěla spát v jiných místnostech. Otec byl naštvaný, ale nenadělal s tím nic. Několik měsíců trvalo, než jsem sebrala odvahu a vrátila se do svého pokoje.Byla jsem šťastná, když se tu noc a další nic nedělo.

Pořídila jsem si morče, abych si mohla říkat, že ty zvuky dělá on. Morče mi ale za půl roku umřelo. A zase začalo to šustění a škrábání… Když mi bylo patnáct, dostala jsem k narozeninám rádio s budíkem.Zelené světlo z něho osvětlilo půl pokoje. Když jsem v něm uviděla projít pokojem siluetu postavy, budík jsem odpojila. V úplné tmě jsem nic neviděla.

Slýchala jsem ale šouravé kroky, jak někdo chodí k mé posteli a zpět ke dveřím.A vždy, když jsem měla sklenku s pitím na stole, na ni cosi ťukalo. Jakoby nehtem. Nemohla jsem spát. Když jsem otevřela oči, ťukání přestalo, když jsem je zavřela, začalo to znovu.

V osmnácti jsem se odstěhovala.Od té doby dobře spím a mám klid.

Ivana (43), Vysočina .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...