Všichni chlapi, se kterými jsem po smrti manžela zkoušela být, měli postranní úmysly. Viděli jen můj atraktivní dům a chtěli ho pro sebe.
Mám krásnou vilu nedaleko od Prahy. Je jako malý zámeček, mého manžela stála kdysi celé jmění. Manžel již dvacet let nežije, ale domu se nikdy nevzdám. Kromě toho, že je krásný a jedinečný, je to také moje vzpomínka na muže, který mě věrně a svědomitě provázel skoro celým životem. Druhého takového nemohu stále potkat a nevím, mám-li se o to ještě pokoušet, protože je to velmi riziková aktivita. Už třikrát jsem se spálila a naposledy jsem dokonce málem o svůj dům kvůli mazanému podvodníkovi přišla. Byl to totiž, jak se ukázalo, jedině můj dům, co ho tak silně ke mně poutalo. Dům sám o sobě ho poutal ještě víc, takže se ten prevít rozhodl, že mě o něj připraví. Zkopíroval si můj podpis a falšoval plnou moc k darovací smlouvě! Tím obdarovaným měl být samozřejmě on!
Dřu jako kůň
Na domě stále pracuji, jsem v důchodu, takže mám na to čas, ale kdybych měla zaměstnání a mohla i za peníze někoho najmout, nebyla bych alespoň tak udřená. Dělá mi to potěšení, ale zároveň strašně vyčerpává. Ani nevím, proč to vlastně dělám… pro koho. Nemám děti a synové sestry jsou takoví lumpové, že ti dům dostat do spárů rozhodně nesmějí. To by to dopadlo! Mám v obci ještě jednoho spojence, takového trošku opožděného muže, který ale zastane hodně fyzické práce. Jenom mluvit se s ním nedá, to je velká smůla. Jinak bych s ním klidně žila, je to velice bezelstný a hodný člověk. Ale když třeba někam jedeme autem pro materiál, já řídím a cesta se vlní příjemnou krajinou, která je tady všude kolem, řeknu: „Podívej, Vlastimile, to je krásné, jak ten les hraje teď na podzim tolika barvami! A Vlastimil řekne hlubokým hlasem: „Je tam sajrajt.“
Nebezpečný štramák
Asi tím chce říct, že je v lese mokro, ale když on vlastně úplně na všechno odpoví negativně. To bychom museli pořád mlčet, aby mi věčně nekazil náladu, ale to je taky hrozné. Takže Vlastimil je dobrý na práci, ale jako partner nepřipadá v úvahu. Pět let po manželově smrti jsem potkala Kamila. Velký elegán, v kavárně mu to moc slušelo. Byl výřečný a galantní a o dost mladší. Prostě štramák, ze kterého dámy chodívají do kolen. I mně se, musím říct, nohy podlamovaly. Prožili jsme spolu pět měsíců a pak jsem zaslechla jeho rozhovor cestou kolem zahradní restaurace, kam chodíval s kamarády na pivo. „To mě nezajímá, že je to stará kysna, ta ženská má barák, to je její výrazně nejlepší vlastnost, která všechno přebíjí,“ slyšela jsem zřetelně jeho hlas za živým plotem a v zápětí jsem polykala slzy vzteku a lítosti. Vyhodila jsem ho ještě ten večer. Vlastně jsem jen vyházela z okna jeho věci a zamkla zevnitř. Do telefonu jsem mu řekla, že jsem jeho slova slyšela a všechno jsem pochopila.
Pepa nastrčil dceru
Snažil se mě ještě několik dní vysvětlovat, jak to myslel a nemyslel, ale měl to marné. Ranil mě dostatečně a já jsem měla se sháněním mužů zase na pět let pokoj. Ale pak se objevil Pepíček. Nebyl mladší, což mně trochu naivně utvrzovalo v tom, že s ním problémy nebudou, že mu jde hlavně o mě a že jeho úmysly nejsou postranní. Asi jsem prostě moc důvěřivá, ale jak to mám na začátku poznat, že chlap je vychytralý a jde po majetku? Tenhle Pepíček na to šel velmi nenápadně. Prý že přijede jeho dcera na víkend. Přijela. S dvěma dětmi, uřvanými spratky, kteří vůbec neposlouchali, ačkoli na ně jejich matka ječela jako siréna. Říkala jsem si, že to ty dva tři dny vydržím, ale bylo pondělí a svobodná matka Valerie byla stále v mém domě! A bylo i druhé pondělí a situace se neměnila! Byla jsem bezradná. To mám zavolat policii? Když jsem totiž u Pepíčka protestovala, pokrčil rameny a řekl, že Valinka je matka samoživitelka a sociální případ a on pro ni udělá cokoli. A rovnou navrhl, abychom ji tu i s dětmi měli nastálo! Prý si budeme rozumět!
Ještě že mám Vlastu!
Tehdy jsem se seznámila s Vlastimilem. Jeho mi dohodila kamarádka, která byla přesvědčená, že na „černou práci“ je tenhle chlap jako stavěný. Byl. Během chvilky vystěhoval Valinku s jejími dětmi, a navíc i Pepíčka. Obešlo se to bez fyzického kontaktu, protože postava Vlastíka je sama o sobě velmi pádným argumentem. Nejdříve jsem byla překvapená, že sám od sebe iniciativně „přibalil“ do vyhazovu také Josefa, ale když Josef na jeho výzvu reagoval lavinou urážek a sprostoty, pokrčila jsem rameny a musela konstatovat, že Vlastík tak nějak šestým smyslem vytušil, co je a není pro mě dobré. Stal se mým ochráncem a zřejmě tomu tak bude i nadále. A u té ochrany a pomoci s domem asi bohužel zůstaneme. Nedovedu si představit mít ho po boku dvacet čtyři hodin denně. Ale bez něj bych asi už svou vilu neměla. Ze zoufalství bych ji asi prodala. Ale Vlasta se naučil mít ten dům rád, a když přišel Lubor, který byl ze všech nejmazanější a nejpodlejší, a rovnou potom falšoval darovací smlouvu, mračil se na něho jako Belzebub. Měl prostě dobrý odhad a mně dalo spoustu práce, abych o dům nepřišla. Naštěstí policie odvedla dobrou práci a Lubor teď „bručí“ za mřížemi, protože jsem nebyla první, koho podvedl. Takže svůj podzim života strávím i nestrávím s nemluvným chlapem, kterého mi rozhodně nikdo závidět nebude. Ale ten pocit bezpečí za to nakonec stojí.
Věra (78), Beroun
