Dva měsíce po manželových padesátinách mi do zaměstnání zavolala dcera Nikola. Byla vyděšená. Zrovna u nás byla na návštěvě. Kamil, tedy její táta, jí přišel nějaký podivný. Protože minutu od minuty mluvil hůř a hůř, zavolala mu sanitku.
To bylo jediné štěstí. Ranila ho totiž mrtvice, a kdyby pomoc přišla jen o chvilku později, asi by to nedopadlo dobře. I tak ale upadl po cestě do nemocnice do bezvědomí a nás čekaly dlouhé dny plné nejistoty, co bude, jestli vůbec přežije, a pokud ano, zda bude v pořádku. Když se probral, byla jsem samozřejmě šťastná. Ale také, a to musím přiznat, zděšená. Místo samostatného chlapa, plného energie a vždy připraveného poradit, pomoci nebo pobavit se, se na mě z postele dívalo plačtivé a nevrlé dítě. Je děsné, jaké pocity se ve vás můžou v takové situaci honit. Na jednu stranu vděk, že přežil. Na druhou hrůza, že by mohl v takovém stavu zůstat.
Musela jsem ho všechno učit
Lékaři mi nebyli schopni říct nic určitého. Tak jsem potlačovala pochybnosti, učila Kamila znovu jíst lžicí, mluvit i čistit si zuby. Doufala sem, že se to nakonec zlomí. Že budu mít zase doma svého úžasného muže a že nás ještě čekají hezké chvíle. Dcera se mi snažila pomoci, jenže se dvěma malými dětmi prostě neměla čas. Musela jsem si poradit sama. Z nemocnice a následného pobytu v rehabilitačním zařízení se po pár měsících vrátil domů. Nebylo to jednoduché, potřeboval hodně pozornosti a pomoci. Naštěstí jsem mohla pracovat i z domova.
Úplně se změnil
Díky neustálému tréninku se Kamilovy možnosti pomalu zlepšovaly. Jenže už to nebyl on. Snažila jsem se ze všech sil, udržet si dobrou náladu. Jenže on se se stal tak malicherný a svárlivý! Pořád se urážel a něco se mu nelíbilo. Lékař tvrdil, že je za tím i strach. A že kdybychom našli něco, co by ho zaujalo a potěšilo, zlepšilo by se to. Přemýšlely jsme s dcerou, co by to mohlo být. Nakonec na to přišel Kamilův kamarád Saša. Vzpomněl si, jak můj milovaný muž jednou řekl, že by na stará kolena chtěl rybník. S Kamilem jsme neměli na důchod žádné společné plány. On se těšil, jak bude jezdit na ryby, já zase plánovala, co zvelebím na zahrádce. A já jsem už léta šetřila, aby nevěděl. I když jsme nic neplánovali,
Jen se rozhodnout
Přemílala jsem to v hlavě několik dní. Člověk se nerad vzdává svých snů. I když nejsou velké, jakmile začnete pracovat na tom, aby se z nich stala skutečnost, je těžké, je nechat být. „Může se klidně stát, že už táta nebude nikdy schopný cestovat,“ řekla jsem Nikole, „pak by ty peníze byly k ničemu. Na druhou stranu by mu teď mohly pomoci k tomu, aby se dal do pořádku. Asi bychom to měli zkusit.“ Nevěděla jsem, kde začít. Naštěstí mi s hledáním pomohl zeť a Saša. Trvalo jim tři měsíce, než objevili pozemek s rybníkem, nebo spíš rybníčkem, v dostupné vzdálenosti a za cenu, na kterou stačily mé úspory.
Ošklivé místo
Při prvním pohledu na ten zanedbaný kus země, kde mezi náletovými dřevinami, orobincem, kopřivami a bůhvíčím ještě nebyla skoro ani vidět vodní hladina, se mi chtělo brečet. Té práce, co nás čekalo! Zároveň jsem si uvědomila, jak moc jsem bláhová. Co když to ničemu nepomůže? Jak se pak budeme té nesmyslné rádoby investice zbavovat? Polil mě studený pot, když mi došlo, že v mé situaci jsem si možná měla raději ty peníze nechat na horší časy. Jenže už bylo pozdě. Další víkend jsme k našemu rybníku přivezli Kamila. Úplně jistá jsem si být nemohla, ale jeho reakce mě přesvědčila, že jsem, byť to vypadalo jako úplné bláznovství, udělala dobře. Sotva jsme ho z auta přesunuli na vozík a dovezli k vodě, uviděla jsem v jeho očích po dlouhé době jiskru skutečného zájmu a zaujetí. Od té doby jsme trávili v našem vodnickém zátiší, jak jsem tomu začala říkat, každou volnou chvilku. Práce tam bylo k uzoufání moc. Ale to už nikoho z nás netrápilo.
Byl spokojený
Skoro se totiž zdálo, jako by byl Kamil s tím rybníčkem nějak svázaný. S každým víkendem, kdy jsme s rodinou, jeho kamarády nebo kolegy z práce čistili okolí, trochu pookřál. Navíc se snažil, v rámci svých omezených možností, pokaždé nějak pomoci. Měl dobrou náladu, začal se snažit, s rehabilitací postupoval rychleji. „Má štěstí, že vás má,“ řekl mi jeho ošetřující lékař, když jsem jednou Kamila doprovázela na kontrolu. „Na motivaci záleží mnohem víc, než si lidé myslí. Vy jste dokázala najít něco, co ho vytrhlo. Když má člověk důvod, dokáže neskutečné věci. Klidně se postavit znova na nohy, nebo vyhrát nad smrtelnou nemocí. Ale musí mít něco, proč se mu chce žít.“
Zase ho mám zpět!
Co ho přinutilo začít na sobě pracovat, Kamil našel. Než jsme rybníček a jeho okolí vyčistili a upravili podle našich představ, trvalo to. Jenže na konci už chodil Kamil kolem rybníčku o holi a v náladě, jaká u něj byla obvyklá, než ho postihla mozková příhoda. Minulý rok před Vánocemi jsme měli první výlov. Moc ryb jsme nenalovili, ale všichni jsme si to moc užili. To nejcennější, co nám rybník dal, je stejně něco úplně jiného.
Jana (58), Brno
.
