„Bude to zábava, uvidíš!“ slibovala kamarádka, když mě táhla na rychlé rande. Zábava to sice nebyla, ale svoje ovoce to přineslo.
„Cink!“ ozval se nepříjemný a hlasitý zvuk zvonku, který signalizoval, že pět minut právě uplynulo. „Že já se vždycky nechám přemluvit k nějaké pitomosti,“ okřikovala jsem se v duchu. Stejně jako ostatní ženy jsem se zvedla ze židle a zamířila k dalšímu malému čtvercovému stolku, u kterého čekal další adept na lásku.
Před pár týdny jsem totiž kamarádce Blance, v mírně ovíněném stavu, slíbila, že s ní půjdu na takzvaný speed dating neboli rychlorande. Bláhově jsem si myslela, že na to zapomněla. Pak mi ale jednou večer zavolala, aby mi oznámila, že pro nás na jednom takovém rychlorandeti rezervovala místa.
A tak jsem tu byla a putovala od muže k muži jako štafetový kolík.
Byl takový „uťáplý“
„Další exot na obzoru,“ pomyslela jsem si už když jsem se k němu blížila. Muž sedící naproti mně byl ukázkový příklad šprtouna z českých filmů z devadesátek. Dokonce měl i tytéž kulaté obroučky brýlí.
Vypadal dosti zakřiknutě. Abych mu dodala trochu kuráže, přátelsky jsem se na něj usmála. „Jsem Lenka,“ představila jsem se. „Jakub.“ Víc toho neřekl. Pět minut mi najednou připadalo jako věčnost. „To tu na sebe budeme mlčky vejrat?“ říkala jsem si v duchu a usilovně přemýšlela, o čem bych se s dotyčným nemluvkou mohla bavit.
Fanoušek fantasy
Na první pohled jsme spolu neměli absolutně nic společného. Já byla extrovertka, cílevědomá, oblečená podle posledních trendů. On vypadal přesně jako ten typ, co má sebevědomí na nule, ze kterého dostat celé souvětí je těžší než vymámit z jalové krávy těle.
Jakoby se zapomněl v minulém století. Po dvou minutách jsme z něj vypáčila, že dělá hlavního účetního v jedné nadnárodní společnosti a že rád čte fantasy literaturu. Nevyznala jsem se ani v jednom. Pak ještě dodal, že má rád zvířata.
„Aspoň něco,“ pomyslela jsem si. Zbytek času jsme se bavili o jeho činčile Agátě. Když zazvonil zvonek a já jsem se zvedla, řekl, že mě rád poznal. „Tak co?“ vyzvídala Blanka. „Necháš někomu vzkaz?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ani mě nenapadne.“
Najednou to byl někdo jiný
Hned druhé ráno jsem v mailu našla vzkaz, který mi téměř vyrazil dech. Byl od Jakuba. Omlouval se za první dojem. „Vůbec jsem to nebyl já. Cítil jsem se v tom prostředí celý nesvůj.
Ve skutečnosti tak nudný, ani nemluvný a neprůbojný nejsem. Nešla bys na normální kafe?“ O několik hodin později jsme na sebe opět koukali přes stůl. Tentokrát to ale bylo o něčem jiném. Jakub měl na sobě normální triko, džíny a botasky.
Byl vtipný, milý a místo brýlí měl kontaktní čočky. Srdce mi začalo být rychleji a rychleji a mě došlo, že chci tohoto muže poznat blíž, důvěrněji…
Lenka M. (41), Olomouc
