Můj čas na kafíčko

Na chatě nás pravidelně navštěvovala lesní víla!

Chtěli jsme tu tajemnou a hezkou bytost vyfotit, ale na snímku se neobjevila!

Existují tajemství, o která se nemůžeme podělit s ostatními lidmi přímo.  

Před lety jsme si pořídili malou chatu na kraji lesa. Oba jsme byli s Viktorem, mým manželem hodně pracovně vytížení, i po padesátce a uprostřed přírody jsme tak od jara do podzimu vždy o víkendech čerpali nové síly. Než definitivně vyrostly a osamostatnily se, jezdily tam s námi i naše děti, potom už jenom my sami.

Mysleli jsme, že je to dítě

Chata byla na celkem osamělém místě, k nejbližším sousedům jsme to měli pět minut chůze. Nikdy jsme se tam ale nebáli. Jednoho letního večera, kdy se pomalu stmívalo, jsem si všimla, že na kraji lesa někdo stojí. Vypadalo to, že je tam nějaká dívka. Upozornila jsem na to Viktora. Můj muž má vždycky raději skutky než slova a tak na dívku zavolal a pak se vydal směrem k ní. Ta ale začala couvat a pak se ztratila mezi stromy. Strávili jsme nějaký čas úvahami nad tím, o koho se mohlo jednat. Dospěli jsme k závěru, že to byla nejspíš nějaká zvědavá dcera někoho z chatařů v okolí. Podle toho, co jsme mohli pozorovat, se jednalo tak o dívku kolem třinácti až čtrnácti let. Až zpětně mi došlo, že byla dost divně oblečená, jako by v nějaké noční košili. Považovala jsem to ale za součást nějaké dětské hry: dívka se asi odpojila od kamarádek a zatoulala až k naší chatě, chvíli nás zvědavě pozorovala a pak se zase vrátila k ostatním. Tohle vysvětlení znělo nejpravděpodobněji, vzalo ale za své hned druhý den brzy ráno!

Les prý byl kouzelný!

Viktor měl ve zvyku vstávat hodně brzy, protože chodil k nedalekému rybníku na ryby. Toho rána vzbudil ale i mě. Nechápala jsem proč. Pochopila jsem, až když mě rozespalou přivedl k oknu a ukázal mi směrem k lesu. Ta dívka ze včerejška tam byla znovu! To už se mi opravdu zdálo divné. Manžel tentokrát zůstal v chatě a místo toho, aby se šel osobně přesvědčit, co je to stvoření zač, vyfotil dívku mobilem. Jaké bylo ale naše překvapení, když se na snímku žádná postava neobjevila! V tu chvíli jsem pochopila, že se nejspíš jedná o nějakou nadpřirozenou bytost, jakkoliv bláznivě takové vysvětlení vypadalo! Chvíli jsme dívku pozorovali a zdálo se, že i ona pozoruje nás a že o nás ví. Ve chvíli, kdy Viktor vyšel před chatu, bytost znovu zmizela. Když jsem pak šla dopoledne do vesnice, vzdálené asi tři kilometry, nakoupit nějaké věci, dala jsem se do řeči se starým pánem, který tam vedl malou prodejnu. Nenápadně jsem zavedla řeč na různé legendy a pověsti. Našla jsem u pána pochopení a dokonce mi řekl, že les, u kterého máme chatu, je kouzelný. Prý tam žijí víly a občas je možné některou z nich vidět! Neprozradila jsem mu, že jsme nejspíš měli s manželem to štěstí.

Přestala se objevovat

O dalších víkendech jsme s Viktorem už „naši“ vílu pravidelně vyhlíželi. A pokaždé jsme se dočkali! Nikdy ale nedovolila, abychom se k ní přiblížili. Stačilo, aby manžel udělal pár kroků směrem k lesu a ona zmizela. Chtěli jsme jí ukázat i synovi a dceři, ačkoliv jsme se trochu báli, abychom nebyli za blázny. Jenže než si alespoň syn našel čas, aby za námi na chatu přijel, víla se přestala objevovat. Nenápadně jsem o tom znovu promluvila s tím starým pánem z venkovské prodejny. Ten mi řekl, že kdysi jednu vílu vídal také na svých procházkách lesem, ale trvalo to jen pár týdnů. Pak už se mu neukázala. Bylo to tedy stejné jako v našem případě. Na chatu jezdíme dál, ale od té doby už jsme neviděli žádnou vílu, ani tu, která nás pravidelně navštěvovala, ani žádnou jinou. Vím ale, že v tom lese jsou, ať už si o tom myslí kdo chce, co chce. A musím přiznat, že se mi po té jedné dodnes stýská!

Marie N., (54), Tábor

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden