Můj kousek štěstí

Na chatu si brousí zuby nevlastní bratr

Starám se o otčíma v potu tváře, ale vděku jsem se nedočkala

Nerozhodla jsem se stát „pečovatelkou“ ze zištných důvodů, ale myslím si, že za to dlouholeté posluhování mámě a hlavně jejímu muži bych něco dostat měla. Zatím to tak nevypadá.

S Jaromírem se znám od dětství. Stal se mým druhým tátou, když mi bylo deset a rodiče se rozvedli. S mým skutečným otcem jsem se stále stýkala, ale záhy si založil novou rodinu, a tak jsem ho vídala jen občas. Zato jsem denně byla s Jaromírem, který pracoval většinou doma, protože psal vědecké knihy a k tomu nepotřeboval být denně v práci.

Doma musel být ale klid a pořádek, na to si potrpěl. Trošku jsme spolu v tomhle směru v mých pubertálních letech bojovali, ale zvykla jsem si na něj a naučila se ho mít ráda. A myslím, že i on si ke mně udělal docela hezký vztah.

Hurá na chatu!

Každý víkend, tedy kromě zimy, jsme jezdili na chatu, a to jsme s sebou brali kromě mámy i Jaromírova syna Lojzu. Byla s ním legrace. Je o pět let starší, než já, tak vyváděl mnohem větší „lotroviny“, jak jeho kouskům říkal jeho otec Jaromír. Ale toleroval ho, také ho neměl pořád, Lojza bydlel u své matky, Jaromírovy bývalé ženy.

Na ten čas mám hezké vzpomínky, i já jsem se naučila mít Lojzu ráda, i když se mi jako kluk vůbec nelíbil. Ale já ho brala jako bráchu, tak mi bylo časem fuk, jak vypadá. Důležité bylo, že na chatě ve vesnici jsem měla ochránce, který se nerozpakoval každému otrapovi jednu ubalit, když si na mě dovolil.

Tohle jsou příjemné vzpomínky, ze kterých jsem dnes už jen trochu smutná. Když totiž přešel čas, hodně času… zdá se, že jsme se všichni změnili nejen tak, že nám přibyly vrásky a bolí nás záda a kdesi cosi… Kde jsou ty naše bezelstné, upřímné povahy? Moje máma se o Jaromíra starala pilně jako věrná žena a služka.

Pan profesor nesměl být nikým rušen, když pracoval, musel mít v přesný čas jídlo a procházku se psem. Byl to trochu pedant… ale snesitelný. Moje máma to brala ovšem nesmírně vážně a mívala jsem pocit, že Jaromír je bůh, kolem kterého se chodí po špičkách a má dokonalý servis.

Stěhovali se
za námi

Když jsem se měla vdávat, docela jsem uvítala, že už z toho zámku s Jeho Jasností Jaromírem odejdu. Nezbavila jsem se ho ale napořád. Protože jsem se rozvedla za pět let a nového chlapa jsem nechtěla, žila jsem se svým synem v bytě na sídlišti.

Zvládala jsem všechno jako matka i hospodyně, chodila do práce, a tak jsem se za celý den nikdy nezastavila. Když mi moje máma oznámila, že se s Jaromírem přestěhují také na naše sídliště, měla jsem pocity trochu smíšené. A po čase se ukázalo, co jsem tušila správně – jejich stěhování nebylo vedeno úmyslem mě pomoci, spíše to bylo naopak.

Já jsem byla v té době, kdy můj syn Kája studoval střední školu, už docela v klidu, vlastně jsem pomáhat nepotřebovala s ničím. Zato máma s Jaromírem, oba v důchodu, začínali být špatní na nohy, zejména můj otčím. Cítili, že budou potřebovat pomoc, a to čím dál větší. Záhy se to ukázalo v praxi.

Ještě mě péruje!

Dokud máma ještě mohla dobře chodit, takový problém to nebyl, ale protože jejich byt byl bez výtahu ve třetím patře, brzy jsem jim nákupy musela nosit, nebo posílat syna. Máma s otčímem se stali takovými našimi dětmi, o které se musí člověk starat. A Lojzík,

Jaromírův syn, byl nad věcí. Nehnul ani prstem. Někdy jsem z té věčné honičky, z toho kolotoče, byla docela zoufalá. Z práce jsem mazala k mámě s nákupem a tam vařila a uklízela, svou domácnost jsem zanedbávala. A to si ještě ti dva pořídili nového psa.

Museli jsme ho se synem chodit venčit. Pak máma náhle umřela. Nebyla zcela bez chorob. A já jsem jednoho dne zjistila, že se vlastně starám o jednoho starého pána, který už není soběstačný vlastně v ničem, a přitom jeho vlastní syn je velmi nad věcí a nestará se vůbec.

Proč to vlastně dělám? Neměla bych za svou péči náhodou taky něco dostat? Vždyť si začínám připadat trochu jako hloupá husa… A to mě ještě ten náš dědeček hříbeček napomíná, že jsem přišla pozdě, že už je půl třetí a že jsem síbila, že přijdu ve dvě... No, v tu chvíli, kdybych měla něco v ruce, nevím, jaký by to vzalo obrat! Ale já ani přitom nemám to srdce nechat toho starého člověka napospas osudu...

Pošlu na něho svého syna

Když jsem s otčímem zavedla řeč na to, co bude s chatou, když také umře, kdo ji tedy dostane, řekl, že to budeme muset nějak vymyslet, ale že jestli o tu chatu s Kájou stojíme, musíme se postarat hlavně o něj, jako o profesůrka. Namítala jsem, že se staráme celý život, ale všechno má své meze. A že Lojzík nehne prstem.

A pan profesor důležitě svůj prstíček zvedl a připomenul, že pokračovatel rodu musí jít do života vybaven. Pak mě za chvíli, když snědl to, co jsem mu v kastrůlku přinesla, chlácholil, že „z toho všeho přece nakonec musím něco mít“, ale mám obavy, že mě jen začíná vodit za nos. Promluvila jsem si se svým synem a ten se rozhodl, že se svým nevlastním dědou promluví sám. Přece jen na něho Jaromír dá spíš. Lojzík chatu dostat nesmí, to by bylo proti spravedlnosti, i když je to jeho vlastní syn. Jako vlastní se totiž určitě nechová.

Daniela (54), Prachatice

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden