Na duchy jsem nikdy moc nevěřila. Loni v den Památky zesnulých jsem se však na vlastní kůži přesvědčila, že krátce po uložení do hrobu mohou být duše zemřelých velice aktivní.
Před lety chodili lidé za svými zesnulými blízkými na hřbitov každou chvíli. V dnešní hektické době je to už bohužel jiné – mnoho lidí chodí za své milované zapálit svíčku už pouze v období Dušiček. Já byla jednou z výjimek – hrob svých blízkých jsem chodila navštěvovat každý druhý týden.
Často mě přitom doprovázela moje sestřenice, která rovněž nedávno ovdověla jako já. Loni na podzim se nám při návštěvě hřbitova stala podivná věc, ze které mi ještě dnes při vzpomínce mrazí.
Přibyl nový hrob
Už během předchozí návštěvy hřbitova, kterou jsem absolvovala sama, jsem si všimla, že nedaleko našeho hrobu, přes uličku, přibyli noví zesnulí. Tentokrát, bylo to druhého listopadu, jsem šla uctít památku rodičů, manžela i bratra opět v doprovodu své sestřenice Ivety.
Původně jsme se domlouvaly na brzké odpoledne, ale Ivetě do toho něco přišlo, a proto jsme se na hřbitov vydaly zapálit svíčky už skoro za tmy, nedlouho před zavírací hodinou. V tu dobu už tam skoro nikdo nebyl.
Přepadl ji tísnivý pocit
Jakmile jsme prošly vstupní brankou, sestřenice se mi svěřila, že má zvláštní tísnivý pocit. Odbyla jsem ji s tím, ať nestraší, ale sama jsem se také necítila moc dobře. Na hřbitově panovala zvláštní atmosféra, zvýrazněná tím, že byla mlha.
Člověk si tam najednou připadal jako v jiném světě. Do mlhavé tmy probleskovaly svíčky, čerstvě zapálené na většině hrobů.
Sestřenka se třásla strachem
Iveta se mě chytila za ruku, jako když jsme byly malé děti. Pevně mě sevřela. Cítila jsem, že má strach a hledá oporu. Došly jsme k našemu rodinnému hrobu, zapálily jsme svíčky a chvíli tiše postály se vzpomínkami.
Sestřenka se mě stále držela. Najednou mi stiskla ruku ještě silněji a šeptem se mě zeptala, jestli jsem neslyšela nějaké hlasy. Nejprve jsem jí chtěla opět trochu okřiknout, ale vzápětí jsem to zaslechla také.
Šlo opravdu o dva hlasy, mužský a ženský. Nebylo možné jim rozumět, ale z tónu, kterým se vyjadřovaly, bylo znát, že se hádají.
Tajemné hlasy se hádaly
Myslela jsem si, že se takhle potichu přou nějací další návštěvníci hřbitova, ale když jsem se rozhlédla kolem sebe, zjistila jsem, že široko daleko nikdo není. To už jsem se začala bát stejně jako Iveta.
Sestřenka navrhovala, abychom rychle odešly. Souhlasila jsem. Otočily jsme se a Iveta tlumeně vykřikla hrůzou. V mlze přímo před námi, u toho nového hrobu, jsme totiž spatřily dva vznášející se přízraky.
V mlze se vznášely fialové obláčky
Nikdy předtím jsem neviděla ducha mrtvého člověka, ale tak nějak jsem si ho vždy představovala. Nepřipomínalo to lidské postavy, spíš takové rozmazané fialové obláčky.
Já i sestřenka jsme stály na místě jako zkamenělé a fascinovaně jsme pozorovaly ty přízraky. Nedokázaly jsme se pohnout z místa.
Hádali se mezi sebou
Zdálo se ale, že duchové jsou neškodní a vůbec si nás nevšímají. Chvílemi to vypadalo, jako by útočili jeden na druhého. Znovu se ozývaly ty hlasy, které jsme slyšely předtím. Teď už bylo jasné, že patří k přízrakům, na které jsme se dívaly.
Hlavou mi blesklo, že to jsou možná duše těch nedávno zesnulých, jejichž jmen jsem si předtím všimla jako čerstvě vytesaných na náhrobní desce.
Zničehonic zmizely
Ta hrůzná a zároveň fascinující podívaná trvala asi pět minut. Potom se přízraky najednou rozplynuly. V ten okamžik se k nám někdo blížil po hlavní cestě a Iveta znovu málem vykřikla.
Tentokrát to byl ale živý člověk, hrobník, kterého jsme znaly. Přišel nás upozornit na to, že bude zamykat vchod. O svém zážitku jsme mu raději nic neřekly, ale já jsem se zeptala na ta dvě nová jména. Hrobník odpověděl, že to jsou manželé, kteří zahynuli při autonehodě.
Zážitek budu mít v myšlenkách napořád
Od té doby se bojím na hřbitov chodit sama. Doprovází mě vždy kamarádka nebo sestřenice, která by tam také beze mě nešla. A také tam už nikdy nechodím po setmění. Nic podobného se nám už poté naštěstí nestalo, ale to nic nemění na tom, že na onen zážitek do konce života nezapomenu.
Smrt je konec a možná i začátek
Někde jsem četla, že po smrti nějakou dobu trvá, než se čerstvě pohřbené duše dostanou do jiného světa. To mi připadá jako nejlogičtější zdůvodnění těch tajemných a nevysvětlitelných věcí, které jsme s Ivetou tehdy na hřbitově zažily.
Kdo ví, co bude, až jednou umřu… Možná smrtí opravdu nic nekončí a já se znovu setkám se svým nebožtíkem manželem.
Helena K. (50), Uherské Hradiště
